Černobílá roztomilost: Stojí pandy velké za záchranu?

Mám na poličce zvířecí lebku. Je zřejmé, že není pravá, jedná se o repliku. Když si jí všimnou děti a vidí ostré zuby, myslí si, že patřila dinosaurovi, nasadí si ji na hlavu a s vrčením pobíhají kolem. Naopak dospělí tipují na kočku, podle velkých špičáků. Nikdo z nich přitom nehádá správně. Dospělí ani děti si totiž nevšimnou protáhlých stoliček, což je znak přírodní adaptace, jež se zrodila v hlubokých čínských bambusových lesích v rámci boje proti hladovění. Lebka totiž ve skutečnosti patří býložravému medvědovi, pandě velké. 

Pokaždé, když tuto pravdu odhalím, je návštěva překvapená – jako by lidé zapomínali, že i huňatá srst černobílých šelem skrývá kosti. Ale je to pochopitelné: Z pandy se totiž stalo cosi víc než „pouhý medvěd“. Jde o maskota ochrany přírody, symbol vymírání druhů a divočiny, kterou ztrácíme, marketingový nástroj a o tvora, jehož stojí za to zachránit. Nebo se to alespoň říká.

Cena černobílých šelem

Po pěti dekádách snahy o záchranu roztomilých tvorů však nevidíme jasný úspěch, a v posledních letech tudíž začíná prosakovat jistá frustrace, zda má vůbec cenu vyvíjet takové úsilí. Je to podobné, jako když fotbalisté Premier League nedokážou svými výsledky dostát humbuku, který nadělají před zápasem. Na stránky novin a webových magazínů tak pronikly titulky křičící „Nechte pandy vycpat!“. Televizní moderátor a přírodovědec Chris Packham nedávno označil nákladnou ochranu ikonických medvědů za zbytečnou a podotkl, že bychom je „měli nechat důstojně odejít“. 

Skutečně jsou však pandy zbytečné? Mají nějakou cenu? Těmito otázkami bychom se měli zabývat, protože bližší pohled jasně ukazuje, že ochrana divokých zvířat zdaleka není černobílá. Má spoustu odstínů šedé a hodnotu jí přidáváme pouze my.

Vítězná roztomilost 

Jak se pandám podařilo proniknout do našich hlav? Díky čemu jsme si je zamilovali? V roce 1966, kdy byla jejich záchrana ještě v plenkách, dali zoologové Ramona a Desmond Morrisovi ve své knize Lidé a pandy dohromady seznam důvodů, proč se chlupáči dostávají do veřejného povědomí. Mimo jiné zaznělo, že mají velké oči a zavalité tělo, umějí si sednout podobně jako my, jsou hravé, a navíc postrádají jakékoliv sexuální znaky, které by nás uváděly do rozpaků – na rozdíl například od paviánů. 

Podle autorů strávily pandy miliony let na vlastní evoluční cestě, až nakonec vyhrály pomyslný jackpot v oblíbenosti. A to jen díky faktu, že přírodní výběr stvořil bytost, jež lidem připadá roztomilá a neohrožující. Toť vše.

Velký byznys

Po zprávách o hrozícím vymření jsme pandy zahrnuli péčí i spoustou peněz a z jejich záchrany se stal ohromný byznys. Ačkoliv je těžké získat z Číny oficiální údaje, na ochranu divokých pand částečně přispívají platby za pronájem jejich příbuzných chovaných v zajetí, umístěných každý rok do zoologických zahrad celého světa – zmíněné „zápůjčky“ totiž vynášejí miliony. Například zoo ve skotském Edinburghu platí ročně v přepočtu víc než 18 milionů korun za výsadu chovat dvě pandy pojmenované Tchien Tchien a Jang Kuang. Snadno se tak dobereme celkových 600 milionům ročně jen za jedince v zoologických zahradách. 

Jde o dobře utracené peníze? Záleží na úhlu pohledu. Pokud by byl úspěch ochrany dvoubarevných savců definován tím, že je znovu vypustíme do volné přírody, pak by odpověď nejspíš zněla ne. V roce 2016 se dvouletá Chua Jen stala teprve šestou pandou, která se ze zajetí dostala do divočiny. Podobné pokusy přitom zabraly padesát let, takže to zatím skutečně není na aplaus. 

Dobře utracené peníze?

Pokud se ovšem za zdar považuje počet pand ve volné přírodě, pak máme nepochybně důvod k oslavě. V roce 2003 zbývalo pouhých 1 600 jedinců a dnes, o sedmnáct let později, je jich téměř 1 850, což znamená nárůst o 16 %. Ve skutečnosti se od září roku 2016 pandy velké oficiálně nepovažují za ohrožené – nyní se podle Mezinárodního svazu ochrany přírody (IUCN) klasifikují jako „zranitelné“. Díky výraznému omezení pytláctví a rozšíření jejich přirozeného životního prostoru vypadá budoucnost čínských medvědů lépe než kdy dřív. 

Zvířecí druh jsme tedy zachránili – přinejmenším ti z nás, kteří se na pandy přišli podívat do zoo nebo přispěli organizacím na ochranu přírody. Šest set milionů korun ročně však představuje neskutečnou částku. Nemohly by tyto peníze lépe posloužit jinde? Koneckonců existuje spousta dalších druhů, jež jsou podle seznamu IUCN mnohem ohroženější, a přesto se na jejich zachování vyčleňuje podstatně méně financí. Co třeba kožitka půvabná, želva s legračním výzorem, jejíž populace se za poslední dvě generace smrskla o 80 %? Nebo čolek drobnoskvrnný, který se vyskytuje jen ve čtyřech vodních tocích na ploše pouhých deseti kilometrů čtverečních?

Neradostné zjištění

K mým oblíbencům patří želva kreslená – další kriticky ohrožený tvor, jemuž se nedostává ani minimum veřejného zájmu. Když dojde na kampaně shánějící peníze na ochranu přírody, zmíněný druh se v propagačních materiálech nejspíš vůbec neobjeví. 

Robert Smith spolu s kolegy v roce 2012 zveřejnil zajímavou analýzu, v níž vyzdvihl, jak obtížné je pro spoustu ohrožených zvířat přitáhnout zaslouženou pozornost. Z 1 200 savčích druhů, jimž hrozilo vyhynutí, zřídili ochranáři fond pro osm desítek. Vcelku předvídatelně šlo o ty s velkýma očima směřujícíma dopředu, což vypovídá o našem nahlížení na přírodu: Přikládáme k ní lupu, abychom si ji dobře prohlédli, ale ve skutečnosti vidíme jen odraz sebe sama. Zajímá nás pouze to, co je roztomilé, čehož jsou si marketéři dobře vědomi. Pandy čerpají ze své podobnosti „plyšákům“ spoustu výhod a takový mlok s nimi nemůže soupeřit. Není to však chyba pand, nýbrž lidí, kteří se nechají snadno oklamat.

Charizma nade vše

Vezměme ovšem v potaz argumenty z opačného konce. Proč by ochranářské organizace nemohly využívat zbraně pand k prosazování svých jinak ušlechtilých zájmů? Co je špatného na tom, že díky huňatým medvídkům získají peníze, jež pak mohou věnovat na záchranu stovek volně žijících druhů? 

Proto se pandám a dalším „charizmatickým“ tvorům přisuzuje větší hodnota, jelikož fungují coby tzv. deštníkové druhy. Znamená to, že když jim poskytneme záštitu, nepřímo tím podpoříme i jiné živočichy na stejném teritoriu. Při ochraně medvědů, gepardů či tygrů se tak dostane pomoci rovněž pavoukům, ještěrům, žábám a roztočům, kteří s nimi sdílejí životní prostor, ale o něž se doopravdy nikdo nestará.

TIP: Žádné dobré zprávy: Unikátní velemlok čínský je na pokraji vyhubení

Stuart Pimm a Binbin Li z americké Duke University ve své studii z roku 2015 upozornili, že ochrana rozlehlého habitatu pandy zvyšuje vyhlídky na přežití řady dalších druhů, včetně 70 % lesních ptáků, 70 % savců a 31 % obojživelníků, kteří se jinde na Zemi nevyskytují.

Ďábel tkví v detailu

Zatímco minimálně na papíře je deštníková analogie chvályhodná, v některých odbornících vyvolává smíšené pocity. „Ochrana habitatů je velmi důležitá,“ vysvětluje Anne Hilbornová, specialistka na masožravce z Virginia Tech, „ale spousta jiných druhů čelí mnoha dalším hrozbám – přemíře lovu, znečištění, klimatickým změnám, chorobám – a těch je samotná ochrana jejich prostředí nezbaví.“ 

Sarah Henshallová z neziskové organizace Buglife, jež se soustředí na bezobratlé, vidí ve využití velkých „charizmatických“ zvířat k zajištění pomoci většímu množství druhů jistý potenciál. Současně však radí se neukvapovat. „Zlepšení kvantity, kvality i propojitelnosti habitatů jistě bezobratlým prospěje,“ popisuje. „Nicméně ďábel tkví v detailu. Různé druhy mohou potřebovat velmi specifické životní podmínky a mikrohabitaty, aby se jim dařilo. Proto nebude ochrana rozlehlých míst výskytu fungovat vždy.“

Naše šance na přežití

Jinými slovy, deštníkové druhy mají co nabídnout, ale menší tvorové musejí čelit vytrvalému dešti, který způsobili lidé. Nakonec možná zůstanou suchá jen zvířata držící pomyslný deštník – a pandy k nim patří, ať se nám to líbí, nebo ne. Máme je rádi a právě teď jsou na vrcholu. Od chvíle, kdy se stupeň jejich ohrožení snížil na „zranitelné“, se role pand velkých změnila. Nyní se řadí k menšině zvířat, jež balancovala na pokraji vyhynutí, ale nakonec se je podařilo zachránit. Jde o pozitivní příběh, jehož napsání trvalo padesát let.

TIP: Příběh se šťastným koncem? Černobílý symbol roztomilosti se opět vzmáhá

Měli bychom být na pandy pyšnější – podobných úspěchů potřebujeme víc. Ikoničtí medvědi se v posledních desetiletích jako symbol ochrany přírody zjevně nadužívali. Ale časem, až se bude veřejnost důsledněji ptát, nejspíš spatříme nové deštníkové druhy, které nás oslní. Možná teprve tehdy hlouběji pochopíme, jak ochrana přírody skutečně funguje. Opravdu v to doufám a přemýšlím, zda v budoucnu pandy spíš nezachrání nás než naopak. Pokud se díky zbožňovaným chlupáčům lépe postaráme o svůj ekosystém, pak dokážeme z modré planety udělat zdravější místo, a zlepšit tak vlastní šance na přežití.