Čas bojů a lásky: Podzimní souboje muflonů

Podle archeologických nálezů kostí a lebek žili mufloni v prehistorické době na celé evropské pevnině. Po době ledové však jejich populace zůstala již pouze na ostrovech Sardinie a Korsika.

Domestikovaní, nebo zdivočelí?

Mufloni (Ovis musimon) jsou jedinými volně žijícími zástupci rodu ovce (Ovis) v evropské a české přírodě. Muflon i jeho nejbližší příbuzná – ovce kruhorohá (Ovis orientalis) – byli v pravěku domestikováni a stali se předky domácích ovcí. Novější teorie, podpořené moderními výzkumy, tvrdí, že muflon je potomkem domestikované neolitické ovce a na Korsiku a Sardinii byl v 8.–6. tisíciletí př. n. l. dovezen lidmi. Zde pak zpětně zdivočel.

Určit přesný původ muflona je ovšem více než problematické. Podle tvaru rohů je totiž prakticky nemožné odlišit divoké ovce od zvířat v raném stádiu domestikace.

V českých oborách

Další vývoj mufloní populace je už jasnější. Z Korsiky a Sardinie se muflon v historickém období šířil Středomořím. Znali jej již staří Řekové a chovali jej Římané, kteří jeho maso připravovali při hostinách. Rovněž ho používali při hrách v cirku a rohaté válečníky prý dokonce „nasazovali“ v duelech proti lvům.

Pokud jde o výskyt v našich končinách, s jistotou víme, že na konci 17. století byli mufloni chováni v císařských oborách u Vídně. Známý byl rovněž chov ve Staré oboře u Hluboké nad Vltavou, odkud se tito důstojní kopytnatci šířili do dalších oblastí českých a moravských zemí.

Až sedmdesát procent potravy muflonů tvoří trávy, které dokážou díky rozeklanému hornímu pysku spásat těsně u země. Dalších 15 % jejich jídelníčku představuje listí stromů a keřů, 10 % listí polokeřů. Rádi též okusují jehličnaté větvičky a pupeny stromů. Pokud nedosáhnou na zamýšlené výhonky, často se při okusování větví stavějí na zadní nohy. V nouzi ale ohryzávají i kořenové systémy a kmeny a pokud se přemnoží, působí značné škody na lesním porostu a přízemní vegetaci.

V současnosti u nás žije asi 35,8 % světové mufloní populace a jsme tedy jakousi „mufloní velmocí“. Proto je v Česku také možné muflony střílet, a to mezi 1. srpnem a 31. prosincem. V průměru je každý rok odstřeleno asi 7 500 jedinců a mufloní zvěřina je považována za výtečnou pochoutku. Zvěřina z beranů ulovených v době říje však velmi silně páchne.

Válečnické turnaje

Zatímco na mufloním steaku má příležitost si pochutnat asi málokdo, podzimní les nabízí úplně každému možnost vidět fascinují podívanou mufloních turnajů. Soupeřící samci od sebe poodejdou asi na dvacet kroků, skloní hlavy, vyřítí se proti sobě a s výskokem na zadní si uštědří úder čely. Hlasitý třesk je daleko slyšitelný a velké procento bojovníků si z takového klání odnáší otřes mozku. A to i přesto, že lebeční oblast v okolí rohů je zesílená, což samce částečně chrání před zraněním.

TIP: Století kamzíků v Jeseníkách: Dva světy kamzíka horského

Mufloní zvěř se za dlouhodobé období oborního chovu ostrůvkovitě rozšířila takřka po celém území České republiky. Nejpočetněji se vyskytuje v severozápadních, západních a místy i v jižních Čechách. Muflony najdeme v Orlických horách, v Hrubém Jeseníku, na Českomoravské vrchovině, na severní Moravě i ve Slezsku, stejně jako na jižní Moravě a v Moravském krasu.