Budeš rodit v utrpení! Mýty a lidové pověry provázející porody

Život našich dávných předků byl plný těžkostí a nástrah. Děti nemusely přežít kojenecký věk, muži umírali na následky úrazů či na bojišti, zatímco kolbištěm žen bylo jejich porodní lože.

Pokud si chceme trochu přiblížit, jak často končil příchod nového člověka na svět tragédií, nemusíme chodit daleko – stačí nahlédnout do lidové slovesnosti. Vždyť většině pohádkových princezen a celé řadě dětí v čele s Jeníčkem a Mařenkou chyběla matka, a právě proto si otec musel přivést domů macechu.

Podvažte rodičce palce!

Kvůli této nebývalé rizikovosti provázelo vše spjaté s porodem mnoho pověr. O těhotenství se například říkalo, že pokud si žena při požáru sáhne na nějaké místo na těle, bude mít její dítě na stejném místě „oheň“. Tradovalo se také, že budoucí matka snáze porodí, pokud se napije svěcené vody, a že zaručeně nevykrvácí, pakliže se jí pořádně podvážou palce. Za zmínku stojí i rada pro svobodné ženy: Měly se vybavit sáčkem s kuchyňskou solí, jenž měly mít celou dobu na krku. Když se pak kousek lůžka a pupeční šňůry po odpadnutí usušil, rozemlel na prášek a smíchal s danou solí, vznikl kouzelný nápoj. Pokud jej otec dítěte vypil, pak už nikdy nemohl chodit za jinou ženou a svého potomka měl navždy rád.

Celá řada příkazů a zákazů se logicky týkala žen v šestinedělí, které byly považovány za nečisté. Právě kvůli tomuto neblahému stavu držela dítě při křtu jeho kmotra. Nedělka navíc nesměla pro vodu do studny, aby na ni nepřišla můra, nemohla na půdu a do hospody a měla zakázáno chodit po klekání ven, jinak by ji honily a roztrhaly večernice. Všechny tyto zákazy však vedly mladou matku k tomu, aby nenosila těžké věci, nepřepínala síly a nevydávala se příliš daleko. Zkrátka, žena po porodu se podle těchto pranostik i podle doporučení moderní medicíny musí šetřit a být na sebe opatrná.

Moudrost jiných ponaučení nemusí být jasná takto na první pohled, přesto však nepostrádají železnou logiku. Například známé rčení, že májové svatby přinášejí smůlu, zdánlivě nedává smysl. Květen je krásný měsíc, není moc zima ani moc teplo a rozkvetlá příroda nabízí ideální výzdobu pro kostelní lavice. Děti počaté v daném čase však přicházely na svět uprostřed zimy, kdy se k rodičce bába ani doktor vůbec nemuseli dostat. Vysoké závěje totiž některé oblasti zcela odřízly od světa. Problémem byla rovněž voda, která se získávala rozehříváním sněhu a mohla se stát zdrojem infekce.

Náramek proti uřknutí

Mateřský folklor však není žádnou ozvěnou dávno minulých časů. Tyto tradice mají nesmírně tuhý kořínek a předávají se i dnes. Mnoho moderních rodičů proto odmítá koupit kočárek dopředu a koupí-li jej, nesmí být černý, jinak bude dítě do roka v rakvi. Neméně živá je víra, že pachole, které otec či matka překročí, nikdy nevyroste. Naši slovenští sousedé zase dávají svým robátkům na ruku červenou stuhu, aby je nikdo neuhranul. Tyto náramky se staly tak žádaným zbožím, že jsou běžně k mání na tržištích.

Mnoho mýtů se pak pojí s prvními postřižinami. Zejména časté je tvrzení, že pokud žena dítěti mladšímu jeden rok stříhá vlasy, zkracuje mu život. Toto varování se dodnes předává jako obecně platné, má však až neuvěřitelně archaický charakter. Samotný termín postřižiny je novotvar pocházející z 19. století z pera slavného Václava Hanky (1791–1861). Rituál je však doložen již v první staroslověnské legendě o sv. Václavu z 10. století. Podle všeho je ovšem praktika ještě starší. Pověru, podle níž nesměly být dítěti po určitou dobu stříhány vlasy, poněvadž by to mohlo uškodit jeho zdraví, nalézáme již u pohanských národů. Zdá se tedy, že ponaučení prošlo dějinami v podstatě v nezměněné podobě až do dnešních časů a je stále živé.

Když miminku rostou vlásky

Asi nejzajímavější je však zdánlivě nesmyslná a stále živá pověra, že když těhotnou pálí žáha, rostou dítěti vlásky. Tento mýtus je rozšířen i v cizojazyčném prostředí, a proto se jím zabývali i vědci K. A. Costigan, H. L. Sipsmová a J. A. DiPietro. Své výsledky pak zveřejnili mimo jiné i na stránkách US National Library of Medicine.

Jejich cílem bylo zjistit, zda ženy trpící v průběhu gravidity pálením žáhy skutečně povijí vlasaté novorozence. V průběhu výzkumu sledovali 64 těhotných, které své těžkosti posuzovaly pomocí stupnice. Nezávislí odborníci poté kontrolovali objem vlasů na hlavičkách dětí pomocí dvou referenčních snímků – a výsledek byl skutečně překvapivý. Třiadvacet z celkových osmadvaceti sledovaných, které hlásily střední nebo těžké obtíže, porodilo děti s průměrným či nadprůměrným množstvím vlasů. Deset z dvanácti žen, jež se s těžkostmi vůbec nepotýkaly, povilo děti s řídkým či žádným vlasovým porostem. Výsledky přitom neovlivňovalo ani pohlaví plodu, ani mateřské charakteristiky.

TIP: Gerard van Swieten: Muž, který se postavil strachu, bludům a pověrám

Navzdory očekáváním se tedy zdá, že souvislost existuje. Autoři výzkumu se tak zamýšlejí nad tím, zda těhotenské hormony působí stejným mechanismem na uvolnění jícnového svěrače a na řízení růstu vlasů plodu. Fascinující však je, že nic takového naši předkové vědět nemohli, přesto si danou informaci předávali. Folklor zkrátka může prostřednictvím orální tradice zprostředkovávat kolektivní historickou zkušenost.