Brouci s mohutným parožím: Červnový les malých obrů

Roháč obecný (Lucanus cervus) z čeledi roháčovitých (Lucanidae) je největším evropským broukem, kterého pouze na délku předčí díky dlouhým tykadlům někteří tesaříci. Tento mimořádný brouk osídlil prakticky celou Evropu a jeho výskyt zasahuje až do Sýrie. Vlivem lidské činnosti však populace dramaticky prořídla a roháč se stal ohroženým druhem.

Dlouhý vývoj k mohutnosti

Roháči obecní žijí v lesích a hájích v dutinách starých stromů a odumřelých pařezech. Samečci dorůstají velikosti 35–75 mm, velmi výjimečně až kolem 90 mm, a jejich hlavu zdobí impozantní, až 25 mm dlouhá kusadla. Samičky jsou jen zhruba poloviční a jejich kusadla jsou mnohem menší a nenápadnější. Na rozdíl od nebezpečně vypadajících samců ovšem dokáží svou výzbrojí opravdu bolestivě kousnout.

Samičky kladou vajíčka do rozkládajícího dřeva, kterým se slepé larvy živí. Budoucí obři broučí říše mají v larválním stádiu měkké, krémově zbarvené průsvitné tělo, šest oranžových nohou a oranžovou hlavu, na níž jsou už v této fázi dominantní ostrá hnědá kusadla. Na nohách mají larvy kartáčky, kterými komunikují s ostatními larvami stejného druhu.

Larvy procházejí několika fázemi vývoje a po čtyřech až šesti letech (někdy podle podmínek až po osmi!) se zakukluje. Entomolog Charlie Morgan v 70. letech 20. století zjistil, že kukla roháče pak žije asi tři měsíce v půdě a v létě se nakonec líhne dospělý brouk, který se vyhrabe na světlo a odlétá se pářit s jedincem opačného pohlaví. Dospělci žijí pouze několik měsíců a živí se mízou vytékající z poraněných stromů a šťávou ze stromů a rostlin. Po páření a nakladení vajíček hynou.

Okřídlené helikoptéry

Imaga (dospělci) roháčů obecných se objevují většinou od konce května do počátku srpna. Nejvhodnějším měsícem k jejich pozorování je však jednoznačně teplý červen. Přes den je možné nalézt je na kmenech a v korunách stromů. Přes jejich velikost to ale není nic snadného, protože disponují velmi kvalitním maskováním. Zato v podvečerních a večerních hodinách, kdy za teplého počasí létají v korunách stromů, často uslyšíte jejich hlučný let.

Létají za teplého soumraku a jejich celkem pomalý pohyb vzduchem je doprovázen dobře slyšitelným hlubokým bzučivým zvukem. Samci létají mnohem častěji než samičky. Kdo měl možnost sledovat roháčův let, byl jistě překvapen, že brouk létá vzpřímeně a jeho „vzduchoplavba“ připomíná helikoptéru. Křidélky mává v osmičkách a tím vytváří vztlak mezi nimi a krovkami. Během letu pracuje celé tělo – tykadla slouží k orientaci a k vyhodnocování proudění vzduchu a nožky používá jako kormidel. Přes svou velikost jsou roháči dobří letci a jednorázově jsou schopni uletět více než jeden a půl kilometru!

Tipy pro netrpělivé

Ten, kdo nemá čas nebo trpělivost pátrat po roháčích, může se v květnu a červnu pokochat svatebními lety otakárků fenyklových (Papilio machaon). Za slunných dní se motýli na vrcholech travnatých kopců vzájemně pronásledují při divokých vzdušných tancích a usedají i na zem a rostliny.

TIP: Obrácené role predátorů: Když je z lovce kořist

Pokud je roháč obecný stále vzácnější, opak platí o kuně skalní (Martes foina), která s vítězným tažením obsadila naše vesnice i města a neváhala proniknout na půdy našich rodinných domků, chalup a chat. Tyto hbité inteligentní šelmičky pozoruji velmi často večer na chodnících městských sídlišť. Lidé, ke kterým se kuna „přistěhovala“ na půdu, si toho povšimnou zejména v červnu a červenci, kdy probíhá velmi hlučná a divoká doba kuní lásky. Kuny skalní žijí samotářským způsobem života a snesou partnera na svém území jen v období páření. I tak jde ovšem o dosti „italský“ vztah. Noční zběsilé honičky doprovázené hlasitým vřeštěním neberou konce. Není divu (jak mi před časem se smíchem sdělil jeden mluvčí policie), že někteří lidé zděšeně volali policii v domnění, že jim na půdu vnikli zloději.