Botswanské skalisko Kubu: Izolovaný ostrov uprostřed moře soli

Na skalnatých svazích, které tvoří ostrov Kubu, roste množství starých, větry pokroucených baobabů. Jejich stáří je podle vědeckých výzkumů odhadováno až na 2000 let. Skály žulového monolitu jsou pokryty zkamenělým trusem vodních ptáků, kteří zde žili v dobách, kdy ještě Kubu obklopovalo velké jezero. Rozkládalo se na ploše několika stovek až tisíců čtverečních kilometrů a vzniklo zřejmě před 40 000 let.

Pozdější tektonické změny odklonily toky řek napájejících jezero na východ a v důsledku toho vodní plocha vyschla. Důkazem její dřívější existence jsou i zkamenělé rozsivky a měkkýši u břehů ostrova. Nacházejí se tady také hroty šípů a nástroje z doby kamenné. Lidé zde však pravděpodobně žili ještě před pěti sty lety.

Odložené setkání

Fotografii ostrova jsem poprvé uviděl v nějaké knize. Byl jsem místem na dálku fascinován a chtěl jsem jej bezpodmínečně vidět na vlastní oči. Příležitost se mi naskytla až po mnoha letech, při mé první cestě Botswany. V plánu jsem měl především návštěvu východní části země, kde se ostrov rozkládá, ale byl jsem tu ve špatný čas. Solné pláně byly po období dešťů hodně rozmoklé a naše cesta skončila v hlubokém bahně daleko od cíle. Zapadlé auto jsme vyprošťovali až do tmy a sen se na nějakou dobu rozplynul...

Uprostřed pustiny

Další cestu do Botswany jsem naplánoval na období africké zimy – času největšího sucha. S napětím a pochybnostmi přijíždíme na okraj pánve. Jsme vybaveni dostatkem pohonných hmot, vodou a jídlem na několik dní. Do GPS zadávám souřadnice několika orientačních bodů, které na pláních nesmíme minout, a vyrážíme. Čeká nás sto dvacet kilometrů cesty neobydlenými pustinami.

Máme na paměti varování z anglického průvodce: „Jde o nebezpečnou oblast, kde se lidé často ztratí a zemřou.“ Díváme se kolem a je nám jasné, že může trvat týdny i měsíce, než sem někdo zabloudí…

Chrám přírodního ticha

Teploměr ukazuje čtyřicet stupňů a jediný stín na pláni vrhá naše auto! Držíme se vyjetých stop několika vozů, které tudy projížděly pár dní před námi. Cesta je jednotvárná a jediným zpestřením je skupinka pštrosů, kterou uprostřed solných plání míjíme. Po pár hodinách jsme u cíle.

TIP: Příliš mnoho slonů? Pravda o afrických chobotnatcích

Skutečnost předčila moje očekávání. Dlouhé hodiny chodíme po ostrově, fotografujeme tisícileté baobaby a vychutnáváme západ slunce na pláních Makgadikgadi. Přichází půlnoc a my stále sedíme na skalách. Měsíc je v úplňku a společně s Jižním křížem vytvářejí nad našimi hlavami fantastickou atmosféru. Naprosté ticho přerušují jen závěrky našich fotoaparátů…