Bolestné pohraničí: Dávno zaniklý Fukov píše novou kapitolu své existence

Ve Fukově zůstal stát jediný dům, a to jen proto, že se nacházel na správné straně hranice – německé. V české části všechna stavení po válce postupně padla. Maličká výspa ve Šluknovském výběžku se podobá vztyčenému prstu, který jako by Čechům připomínal, že tato historie se jim moc nepovedla. Místní lidé – byť obklopeni německým územím – si několikrát zvolili, že budou patřit na českou stranu. A volba se nakonec nevyplatila.

Od severu na jih měří Fukovský výběžek sotva tři kilometry a od západu na východ v nejužším místě pouhých čtyři sta padesát metrů. Jde o zvláštní kus země: Český výčnělek se ukrývá v údolí a shora jej přetíná německá řeka Spréva, což v kombinaci se vzduchem od vody proměnilo zdejší půdu v sen zemědělců. „Na zahradách se tu vždy urodilo minimálně o čtyři týdny dřív než třeba ve Šluknově. Ten odsud leží jen sedm kilometrů, a přitom tady panovalo úplně jiné podnebí,“ popisuje fukovská rodačka Hana Štěpková.

Nové stromy podél starých cest

„Domy ve Fukově stály především okolo hlavní cesty. Rozptýlenější byly až ve spodní části, v blízkosti kostela, školy a centra obce,“ vysvětluje Martin Chroust, vedoucí odboru rozvoje ze šluknovského městského úřadu. Před první světovou válkou žilo ve vesnici zhruba 850 lidí ve 150 domech. A řadě z nich dával práci pradědeček paní Štěpkové, který tam vedl kamenický podnik.

Cestu vedoucí do někdejšího Fukova dnes lemují ovocné aleje. Pracovníci městského úřadu ve Šluknově vzali před pěti lety starou katastrální mapu a podél zaniklých ulic vysázeli stromy. „Výsledek se ukázal už do roka, kdy se kolem nich objevily vyšlapané cestičky a zůstávají patrné dodnes. Takže náš záměr vyšel: Stromy navedly lidi zpátky do kraje a naučily je ty staré cesty používat,“ usmívá se Martin Chroust.

Nejhorší okamžik obce přišel s koncem druhé světové války. Gottfiedu Engelovi byly čtyři roky, když ho s rodiči a dalšími Němci ze Šluknova naložili do dobytčáku a poslali do Drážďan. „Tam nás vyhodili z vlaku a řekli, ať si děláme, co chceme. S ostatními z Fukova jsme se však domluvili a dalších čtrnáct dní jsme putovali zpátky. Usadili jsme se v okolních městečkách Oppach a Taubenheim na německé straně a doufali jsme, že se budeme smět vrátit,“ popisuje fukovský rodák.

Naděje se rodí poslední

Po odchodu německých Fukovanů ves chátrala, opuštěné domy vandalové vykradli, rozpadající se stavení se postupně bourala. Do obce, která ztratila řezníka, pekaře, ševce i holiče a jejíž zásobování bylo obtížné, se nechtěl nikdo nastěhovat. Zničený Fukov byl státu na obtíž, a proto ho ministerstvo vnitra postupně připravovalo na výměnu s NDR za jiné území. Nakonec se ovšem neuskutečnila, a tak nastal definitivní zánik. V roce 1960 odstřelili kostel a dodnes po něm zbyly stovky kubíků suti. „Když ho odstřelovali, seděli jsme na druhém břehu Sprévy a plakali jako děti,“ vzpomíná pan Engel.

TIP: Noví lidé do pohraničí: Jak vypadalo poválečné osídlování Sudet?

Ovocné aleje, cedulky s fotografiemi původních stavení rozeseté po louce, nová socha Jana Nepomuckého či obnovená hřbitovní zeď – místní zkrátka nechtějí zapomenout. A v roce 2000 se ukázalo, jak moc Fukov v srdcích pamětníků dál žije. Tehdy se u zbořeného kostela poprvé sešli původní obyvatelé či jejich potomci. „Dorazilo asi sedmdesát lidí, především z německé strany, a tekla i spousta slz. Všichni se ohromně radovali, že se mohou do Fukova vrátit, být tady, hovořit spolu – a nikdo je nevyhání,“ líčí pamětnice Helga Hošková. 

Od té doby se v místě setkávají každé dva roky. V plánu je rovněž cyklostezka spojující obě strany hranice i jistá obnova původního kostela sv. Václava: V budoucnu by ho měla připomínat železná konstrukce. Slunný Fukov tak začíná psát další, snad radostnější kapitolu své existence.