Bojovníci na konci léta: Cvrčci a křečci našich polí
Legendární spisovatel a zoolog Gerald Durrell v knize Amatérský přírodovědec napsal: „Přírodovědec je šťastným člověkem ze dvou příčin. Zaprvé ho naplňuje radostí každá částečka světa, jenž ho obklopuje, a má tedy daleko bohatší život než ten, koho příroda nezajímá. Zadruhé se svému koníčku může oddávat kdykoli a kdekoli, neboť bude stejně fascinovaně pozorovat, jak se příroda dere k životu uprostřed velkoměsta, jako nadšeně obdivovat rozmařilou nádheru tropického pralesa. Se stejným zaujetím a pohnutím může sledovat mohutná stáda na afrických planinách, jako třeba škvory na vlastním zahradním dvorečku.“ Přesně v tomto duchu se můžete nadchnout pro zdánlivě obyčejné živočichy naší české přírody.
Skokani s dvěma páry křídel
Na konci srpna a v září si na mezích a loukách můžete vychutnat muziku cvrčků polních. Z jedenácti druhů, které u nás žijí, si vyberme nejznámějšího – cvrčka polního (Gryllus campestris) z řádu rovnokřídlých. Je to hmyz s proměnou nedokonalou. Všežraví cvrčci polní žijí na mezích, travnatých stráních a suchých loukách. Sameček měří 18–27 mm, samička je zpravidla o nějaký milimetr větší.
Většina povrchu těla tohoto hmyzího druhu je černá se žlutou bází krytek a načervenalou zadní stranou stehen. Cvrčky zdobí dva páry křídel: první z nich jsou tzv. krytky (u samečků dlouhé 8–16 mm, u samiček 10–17 mm), druhý pár je ovšem pouhým pozůstatkem křídel. Cvrčci tedy nelétají, zato jsou skvělými skokany – třetí pár nohou je totiž speciálně uzpůsoben ke skákání.
Nelítostné souboje v trávě
Charakteristický cvrkavý zvuk vydávají pouze samečci, ačkoli entomologové připouštějí, že existují výjimky. Odborně se zvukovému projevu samečků říká stridulování. Jedno jejich křídlo je vybaveno zoubkovanou hranou (jakýmsi pilníčkem), kterou cvrček otírá o lištu druhého křídla. Tím rozechvívá tzv. harfu – rezonanční místo na křídle, které zvuk výrazně zesiluje. Samičky jsou naopak výborně přizpůsobeny k naslouchání. Na kolenou předních nohou mají speciální sluchový orgán a díky němu dokážou přesně určit, odkud stridulování přichází.
Cvrkání se zrychluje v závislosti na stoupající teplotě. Odborníci dokonce tvrdí, že někteří cvrčci jsou tak citliví na teplotu, že je možné odhadnout výšku teploty podle frekvence jejich stridulace. Obdobně je prý podle teploty možné odhadnout počet cvrččích zvuků za minutu.
Samečkové cvrčků polních ovšem nemuzicírují jen proto, aby své protějšky přilákaly k hrátkám do vyhrabaných komůrek. Zároveň si tak akusticky označují životní teritorium, o něž dokážou s jinými samci tvrdě a nemilosrdně bojovat. Pokud se do sebe cvrččí samurajové pustí kusadly, duel často končí smrtí jednoho z nich.
Samurajové bez známky strachu
Na sklonku léta můžete na strništích pozorovat také křečky polní (Cricetus cricetus), kteří jsou v jiných obdobích aktivní pouze za soumraku a v noci. Před příchodem chladných dní trojbarevní hlodavci horlivě shromažďují zimní zásoby, které do svých spižíren transportují v lícních torbách. Protože nemají času nazbyt, činí se i ve dne a jejich spižírna může ukrývat dva až čtyři kilogramy potravy.
Ještě v nedávné době byli křečci lidmi nemilosrdně pronásledováni jako škůdci. Od těch dob jich v naší krajině povážlivě ubylo a dnes jsou zákonem chráněni jako silně ohrožený druh. Preferují obilné lány a milují pole s vojtěškou. Jejich poměrně velké nory nepřehlédnete, ani nezaměníte: vedou kolmo do země, a jsou hluboké často až dva metry. Obsahují spižírny, jemně vystlanou ložnici a několik záchodů. Zoologové se domnívali, že křečkové jsou zapřisáhlými samotáři, ale moderní telemetrický výzkum prokázal, že se naopak běžně navštěvují.
TIP: Jeden partner na celý život: Tajemství věčné lásky hrabošů prériových
Tito zhruba půl kilogramu těžcí hlodavci jsou neohroženými bojovníky, a když nemají možnost úniku, postaví se klidně i traktoru! Vztyčí se na zadní, nafouknou lícní torby, aby nepříteli připadali větší, skáčou do výšky, prskají a vyhrožují. Svými zuby dokážou velmi bolestivě zranit. Jejich samurajská neohroženost je však při setkání například s velkými psy často stojí život. Na jaře samečkové nemilosrdně bojují o samičky a dokážou se při tom dokonce i vzájemně vykastrovat!
Kam za cvrčky a křečky
V podstatě kamkoli v obdělávané krajině v nížinách. Když se posadíte na okraji remízku a budete bedlivě zkoumat své okolí triedrem, určitě zaznamenáte mnoho zajímavého. A pokud budete mít na paměti slova pana Durrella z úvodního citátu, objevíte mnoho dalších úžasných a netušených pokladů, které roztržitým nevšímavcům nenávratně mizí v propadlišti nezájmu.
Není cvrkot jako cvrkot
Cvrčci vyluzují charakteristický zvuk třením svých předních křídel o sebe. V přírodě jim samozřejmě přizvukují luční kobylky (např. kobylka zelená), které cvrčivý zvuk vytvářejí stejným způsobem. Naproti tomu sarančata muzicírují tak, že třou nohou o křídla: hrana na vnitřní straně jejich zadního stehna tře o orgán na předním křídle.
-
Zdroj textu
časopis Příroda
-
Zdroj fotografiíProfimedia