Bojíte se a nemáte proč? Jak vznikají nejrůznější fobie a jak se jich lze zbavit?

K vyslovení diagnózy fobie je třeba, aby splňovala přesně definovaná kritéria. Úzkost musí vyvolávat situace, která objektivně není nebezpečná. Člověk trpící fobií se takovým situacím musí vyhýbat, nebo je aspoň překonávat se silnými obavami a strachem. Spousta lidí se necítí dobře ve výškách. Jen člověk, který trpí akrofobií čili chorobným strachem z výšek, ale odmítne zábavné a dobře placené zaměstnání, pokud by musel mít kancelář v desátém patře.

Odoperovaná arachnofobie

V roce 2014 vyšel v lékařském časopise Neurocase popis zajímavého případu. Jistý čtyřiačtyřicetiletý byznysmen začal trpět epileptickými záchvaty. Způsobovalo je poškození jeho levé amygdaly (útvar ve spánkovém laloku mozku, který má mimo jiné na starosti zpracování emocí). Další testy pak odhalily, že toto poškození má na svědomí sarkoidóza – nahromadění zánětlivých buněk, jež kromě mozku občas postihuje i kůži, lymfatické uzliny, plíce, játra nebo srdce. Poněvadž amygdaly máme dvě, lékaři se rozhodli poškozenou levou z mozku pacienta jednoduše odstranit.

Když to udělali, dočkali se překvapení. Muž, který před operací trpěl těžkou arachnofobií, se najednou přestal pavouků bát. Dokonce se mu začali líbit. Tvrdil, že jsou fascinující. Kromě vyléčení z arachnofobie však začal muž také nesnášet hudbu, především jednu písničku z televizní reklamy. Tato nesnášenlivost časem vymizela, arachnofobie se však naštěstí už nevrátila.

Čeho se bojíš?

Odborníci dělí fobie na tři základní typy. První z nich, agorafobie, se většinou zjednodušeně popisuje jako strach z otevřených prostor (agora byla otevřeným shromaždištěm v antických městech). Přesnější by ale bylo ji popsat jako strach ve veřejném prostředí, které pacientovi připadá nebezpečné. Má pocit, že se z něj nedá uniknout a v případě potřeby se nedomůže pomoci. Může to být třeba nákupní centrum, autobus nebo i jakékoliv jiné místo než domov.

TIP: Jsem svobodný, ale léčím se: Čím se vyznačuje chorobná touha po svobodě?

Další velkou část lidí trápí sociální fobie, což je strach ze styku s jinými lidmi, vystupování na veřejnosti, kritiky atd. „Myslí si: nikdo se se mnou nebude bavit, budu vypadat hloupě, on nebo ona mě nebude mít rád,“ popisuje doktorka Suma Chand ze Saintlouiské univerzity.  Třetí skupina jsou takzvané specifické fobie. Vyvolává je individuální spouštěcí podnět, který může jiným lidem připadat bizarní.

Specifické fobie

Naprostá většina pacientů má potíže s jednou ze čtyř skupin podnětů. Jsou to zvířata (myši, hmyz, pavouci, hadi), prostředí či přírodní jevy (voda, výšky, bouřky), situace (pobyt ve stísněných prostorách), krev či zranění (například strach z injekcí, medicínských zákroků a podobně).

Obvykle jsou to věci, kterých se mělo v minulosti našeho druhu smysl bát. I lidé, kteří nemají fobii z hadů, se občas leknou hadovitého pohybu větve nebo roury od vysavače. Jen málokdo se nelekne, když zjistí, že po něm leze pavouk. Dokud jsme žili na vyprahlých afrických pláních, byl takový reflex užitečný. Dnes už však ztratil smysl. 

Dědičný program

V technické civilizaci zemře na hadí nebo pavoučí uštknutí o několik řádů méně lidí, než kolik jich zahyne při dopravních nehodách. Auta však v lidech strach nevyvolávají, i když by měla. Naši předkové totiž žili s jedovatými hady a pavouky desítky milionů let. Auta jsou na světě pouhých sto třicet dva let. Že je sklon k fobiím z hadů a pavouků skutečně vrozený, prokázal minulý rok experiment skupiny vědců vedený Stefanie Hoehlovou z Institutu Maxe Plancka v Lipsku. Ukazovali obrázky hadů a pavouků šestiměsíčním dětem a měřili jejich reakce.

„Reagovali průkazným zvětšením zorniček,“ popsala Hoehlová na webu institutu. „I nejmladší děti se zdají být těmito skupinami zvířat stresovány.“ Je to stres starší než samotný lidský druh. „Tato evidentně zděděná reakce nás predisponuje se naučit, že jsou taková zvířata nebezpečná nebo nechutná.“

Když se zvrhne, je z ní fobie. Pacienti se pak bojí vejít do místnosti, ve které je neškodný malý pavouček. Jiní lidé se zase bojí výletu do přírody, poněvadž by je mohl uštknout had. A to i když žijí v místech, kde se jedovatí hadi nevyskytují. Většina lidí získá své fobie v útlém dětství. Pokud jako malí uváznete ve výtahu, můžete v dospělosti trpět klaustrofobií neboli strachem ze stísněných prostor.

Fobie na objednávku

Američtí psychologové John Watson a Rosalie Raynerová v roce 1920 v rámci svého experimentu vytvořili fobii uměle u zcela zdravého člověka. Vybrali si v nemocnici devítiměsíčního chlapce, kterému ve svém vědeckém článku popisujícím celý experiment říkali Malý Albert. Když mu bylo devět měsíců, ukázali mu bílou laboratorní krysu. Nebál se jí. V jedenácti měsících mu krysu dali znovu a zároveň mu začali za hlavou bít kladivem do železné tyče. Chlapec začal mít z krysy strach. Časem se rozplakal, jen když ji viděl.

Watson a Raynerová chlapcův strach s pomocí technik popsaných Ivanem P. Pavlovem postupně rozšířili i na králíky, psy nebo masku Santa Clause. V pokračování experimentu měli v úmyslu Alberta fobii zase odnaučit, dítě však bylo z nemocnice propuštěno. Celý pokus byl daleko za hranicí etiky, dnes už by jej však díky dohledu etické komise naštěstí nebylo možné zopakovat. Malý Albert zemřel v 87 letech a celý život trpěl strachem ze psů.

Dají se léčit

„Když zjistíte, že vám váš strach způsobuje hodně utrpení a prokazatelně negativně ovlivňuje váš život, je třeba s ním začít něco dělat,“ říká Suma Chand. Lidé trpící fobiemi si uvědomují, že jejich strach není opodstatněný. Přesto se ale bojí.

Z pohledu fungování mozku mají na vzniku fobií největší podíl amygdaly. Jsou to párové mandlovité struktury zanořené hluboko v jeho spánkových lalocích. Mají na starosti spojení podnětu se strachovou reakcí. Vydávají povel k vylučování hormonů, jež pocit strachu spouštějí. Amygdaly pacientů trpících fobiemi pracují víc, než je zdrávo. To je také důvod, proč má velká část z nich obtíže s více než jednou fobií. Sklon k všelijakým fobiím se v rodinách dědí.

Ačkoliv překonat sociální fobii je těžší než překonat strach z myší, fobie jsou léčitelné. Spojení mezi podnětem a úzkostí se dá v mnoha případech odstranit podobným způsobem, jakým vzniklo – učením. V léčbě fobií je nejúspěšnější psychoterapie.

Hlavně odvahu!

Psychoterapeutických škol je spousta. V léčbě fobií je nejúspěšnější kognitivně behaviorální terapie (KBT). Zaměřuje se hlavně na myšlení a učení. Terapeuti se obvykle snaží pacienty jejich fobii odnaučit a ukázat jim, že jejich strach je iracionální. Pravděpodobně nejoblíbenější technika, která se k tomuto účelu využívá, je postupné vystavování obávanému podnětu.

TIP: Strach skrytý za úsměvem: Proč nás děsí klauni?

Když se bojíte myší, začnete s pomocí terapeuta zkoušet na myš jen myslet. Až to dokážete bez potíží, začnete si zvykat prohlížet myš na obrázku. V další fázi se podíváte na krabici s myší, pak se ji naučíte držet v ruce, a nakonec i otevřít.

Základní technika má mnoho variant (využívá se třeba virtuální realita). V terapii se dají aplikovat i léky nebo skupinová sezení. Podmínkou bývá ochota pacienta na sobě pracovat a vystavovat se – byť v omezené míře – nepříjemným zážitkům. „Čelit vlastnímu strachu není snadné,“ říká Suma Chand. „Mít na své straně profesionála, který vás léčbou provede, však pomáhá.“