Bobři v naší přírodě: Ztráty a návraty bobra evropského

Zvířata žijící ve vodě a blízko ní vytvářejí úžasná společenství a dohromady s rostlinstvem tvoří v optimálním případě vyvážený ekosystém. Každý druh v něm má své opodstatnění a s ostatními jej pojí vzájemné vazby a souvislosti, o kterých většinou ani nevíme vše. Společenství fauny a flóry směřuje k ekologické rovnováze, kterou v největší míře narušuje člověk. Někdy velmi radikálně, a to až k vymizení určitého druhu. Takový je i příběh bobra evropského (Castor fiber), který se do naší přírody vrátil po více než 150 letech nepřítomnosti.

Neslavná bobří historie

Bobr evropský patří k původním druhům evropské fauny, o čemž se zachovaly důkazy už od středověku. První písemná zpráva o výskytu bobrů v našich zemích pochází z roku 1251 a asi není náhoda, že zmiňuje bobří lovce na řece Turiec. Už tehdy byl totiž bobr ceněným úlovkem. Poskytoval maso a velmi cennou kožešinu, která díky své hustotě (23–30 tisíc chlupů na jeden centimetr čtvereční) a jemnosti patřila mezi nejkvalitnější. K tomu ještě získávali lovci z bobřích análních žláz „kastoreum“, používané při výrobě voňavek. Bobři tímto výměškem značkují teritorium a zvyšují i vlastní atraktivitu v období páření. Anální žláza měří u dospělých zvířat až osm centimetrů a váží kolem 160 gramů. 

Pro tyto vlastnosti a možnosti využití byl bobr loven takovou měrou, že se na více než 150 let zcela vytratil z Evropy. Jak se později ukázalo, přežil v malém počtu na severu ve Skandinávii, Německu, Polsku a v Rusku. Z území České republiky zcela vymizel již na přelomu 17. až 18. století. Koncem 18. století byl sice znovu vysazen v jižních Čechách, ale po obnovení lovu byl znovu vyhuben. K jeho vymizení přispěly kromě intenzivního lovu i změny v ekosystémech a možná i záměrné hubení, jelikož byl považován za škůdce. Poslední bobr v Čechách byl zaznamenán v roce 1852 a na Slovensku roku 1858. Na přelomu 19. a 20. století se početnost celé evropské populace pohybovala jen kolem 1 200–2 000 jedinců. 

Útěk s výstřelem a vodní hrady

Bobr je soumračný a noční živočich, který není zrovna snadno k zahlédnutí. Nejjistějším důkazem jeho přítomnosti jsou kmeny stromů ohryzané do typického tvaru přesýpacích hodin. Pozornému znalci přírody se autor této práce prozradí neobvyklým zvukem, který připomíná suchý výstřel. Rána se ozve tehdy, když se poplašený bobr vrhne do vody a úderem plochého ocasu o hladinu urychlí ponoření. Zároveň tím upozorní ostatní zvířata na hrozící nebezpečí. Obyčejně však vklouzne do vody nehlučně a my můžeme vidět jen „véčko“ z vln, které se na hladině dost rychle pohybuje. 

Při plavání na hladině bobrovi vyčnívají z vody pouze nozdry, oči a uši, přičemž v uších a v nose má proti vniknutí vody chlopně. Život bobra je s vodou bytostně spojen. Na zadních nohách má mezi prsty plovací blány, umí výborně a elegantně plavat a potápět se. Na souši se oproti tomu pohybuje nemotorně a těžkopádně.

Bobři vytvářejí několikačlenné rodiny. Žijí v norách vyhrabávaných do hliněných břehů nebo staví tzv. bobří hrady. Ze dřeva a bláta navýší kopu, která je často několik metrů vysoká a má průměr 3–5 metrů. Základ stavby důmyslně zakotví zapíchnutím větví do dna a využijí tlak vody pro její stabilizaci. Ve středu této kupy je suchá komora – o průměru cca 80 cm a výšce kolem 35 cm. Přístup do ní umožňuje několik nor, které mají z bezpečnostních důvodů vchody pod vodou. 

Sklad dřeva na dně řeky

Bobr je přísný vegetarián. Mohutnými oranžově zbarvenými řezáky obvykle dokáže jako ostrým dlátem ohlodat do podoby přesýpacích hodin stromy do tloušťky 20 cm. Bobří řezáky ovšem vyvinou tlak cca 80 kilopascalů (u člověka je to 40 kPa), takže si tento hlodavec poradí i se stromem, jehož průměr se blíží k metru. S neomylnou přesností navíc umí svalit strom do vody tak, aby se dostal k jeho olistěné koruně. Za větvičkami potopeného stromu se potápí, oddělí je od kmene a vynáší si je k břehu. Po okusu kůry zůstávají na místě oloupané větvičky. Když už nemá v blízkosti vhodné stromy, okusuje větší haluze, které stahuje k vodě. Živí se především měkkými, nezdřevnatělými částmi a dává přednost například topolům, vrbám a osikám. Jako všichni hlodavci si bobr kousáním dřeva obrušuje své hlodavé zuby, které mu po celý život dorůstají. 

Potravu aktivně shání celý rok a na zimu si vytváří zásoby tak, že zapichuje větve do dna. Odhaduje se, že bobří rodina si dokáže takto uložit několik metráků dřeva. Svou činností bobři zadržují vodu v zemi. Ve výběru potravy je bobr celkem flexibilní a doplňuje si sortiment různými rostlinami a jejich plody, které jsou aktuálně dostupné v blízkosti jeho stanoviště – např. jablky, kukuřicí, apod. Potravu si podobně jako větve stahuje do vody a konzumuje ji na břehu blízko hladiny. 

Návrat oslavovaný i odsuzovaný

V roce 1976 byli bobři vysazeni v lužních lesích východně od Vídně a odtud se jejich populace šířila Dunajem a Moravou na naše území. Současně se bobři začali objevovat i na severovýchodním Slovensku, kam pronikli z Polska. Zpočátku šlo o senzaci. První nálezy typických ohryzů na Záhorí v roce 1977 a o několik let později i na Podunají vyvolaly nevšední zájem odborníků i veřejnosti. 

Přirozená kulminační křivka růstu populace zažívá boom, který však zřejmě nebude trvat do nekonečna. Přirozená bobří aktivita brzy vzbudila negativní reakce zejména v řadách vodohospodářů, lesníků a zemědělců. Kvůli škodám na porostech a vyhrabávání doupat v hrázích se vyhranila skupina odpůrců, kteří by rádi bobří populaci regulovali. Dokonce sílí hlasy, aby byl bobr zahrnut mezi lovnou zvěř. Společnost se rozdělila na ochránce a pronásledovatele bobrů a zdá se že lidstvo je nepoučitelné a historie se znovu opakuje. Naštěstí byl bobr prohlášen za chráněný druh a v rámci platné legislativy je za způsobené škody možné požadovat odškodné od státu. 

Vodohospodáři proti bobrům bojují zasypáváním děr a redukcí výsadby měkkých dřevin. Naopak ponechávají u řek akáty, které bobři nekonzumují. Obalování kmenů stromů na březích pletivem je také sice pracný, ale účinný způsob ochrany. 

TIP: Návrat bobrů do Česka: Vodní inženýři se vracejí

Lze předpokládat, že početnost bobrů během 20–30 let samovolně klesne. Počet mláďat se totiž přirozeně reguluje, když se obydlené teritorium populačně zahušťuje. Autoregulace by tedy měla zajistit přijatelnou rovnováhu ovlivněnou i teritorialitou a potravními možnostmi. Zůstává na nás, abychom se s bobry naučili žít v rovnováze.