Blonďáci z Hindúkuše: Jak se žije pákistánským potomkům Alexandra Velikého
Kalašové jsou členy malého pákistánského kmene, který na cestovatele vždy působil tak trochu jako chiméra. Nejen kvůli svému pestrému oblečení a zvykům, ale především díky vzhledu jeho příslušníků. Mnoho Kalašů totiž vůbec nevypadá jako Pákistánci či Indové, ale spíše jako severští Evropané. Kalašové mají světlou kůži i vlasy a pronikavé, nejčastěji modré nebo zelené oči. Jak je to možné? I když si nad tím stále mnoho vědců láme hlavu, shodnout se nemohou. To sami Kalašové v tom mají jasno: Jejich prapředky byli vojáci makedonského krále Alexandra Velikého (podle některých verzí dokonce i sám Alexandr), které zmohlo dlouhé putování do Indie a věčné boje, takže se rozhodli, že se v Hindúkuši usadí. Někteří badatelé poukazují na podobnosti v kalašské a řecké mytologii a slovní zásobě. Genetický výzkum ale jejich řecký původ nepotvrdil.
Údolí nevěřících
Ať už jsou Kalašové potomky Řeků, nebo ne, rozhodně stojí za pozornost. Jsou příslušníky starobylého národa, který se od ostatních Pákistánců podstatně odlišuje. Sami sebe nazývají „černí“, asi podle tradičních dlouhých ženských černých šatů čeo. Pro muslimy jsou to kvůli svému specifickému náboženství jednoduše kafírové − nevěřící. Všichni Kalašové – podle odhadů už jich je jen tři až pět tisíc – žijí pouze ve třech izolovaných hindúkušských údolích Bumboret, Rumbur a Birir. Ta leží blízko hranice s Afghánistánem, asi čtyři sta kilometrů severně od pákistánského hlavního města Islámábádu. Jde o úzká, zalesněná a vysokými horami chráněná údolíčka, která se na první pohled nápadně podobají středomořským horám. Každým údolím protéká říčka, kterou Kalašové obratně využívají k zavlažování svých polí spolu s důmyslným zavlažovacím systémem, jenž svádí vodu z hor. Typickým produktem místní oblasti (i když netypickým pro muslimský Pákistán) je vinná réva, kterou používají i k výrobě tradičního vína.
Kalašské vesnice tvoří shluky velmi jednoduchých domků ze dřeva a hlíny, které Kalašové staví ve svazích údolí, asi padesát až sto metrů nad říčkami. Stavět domky tak vysoko má svůj důvod − o jarních povodních se zamrzlé potůčky mění v dravé řeky.
Kalašské „modelky”
Na rozdíl od muslimek v okolí žijí kalašské ženy velice svobodně. Nezahalují se a ani se nevyhýbají cizincům. Naopak, rády se zdobí, malují a užívají si pozornosti okolí. Své černé dlouhé šaty si vylepšují barevnými doplňky a náhrdelníky z korálků. Nikdy si prý nestříhají vlasy a splétají je do dlouhých copů, které si krášlí čelenkou z mušlí. Jsou proto vděčným motivem fotoaparátů projíždějících fotografů. Sem tam dokonce uvidíte kalašské ženy a muže, jak se navzájem objímají nebo líbají. Není pro ně problém kojit děti na veřejnosti nebo si dokonce samostatně vybrat manžela.
Kalašové se od ostatních Pákistánců liší i svou vírou. Jsou jedni z posledních pákistánských polyteistů. Předpokládá se, že kalašské náboženství je založeno na starobylém indoevropském základě, z něhož vychází jak indičtí védští bohové, tak bohové řečtí. Proto je možné, že mezi řeckými a kalašskými bohy nalezli někteří vědci určité shody. Například vládce jejich bohů Dezao některými svými rysy nápadně připomíná řeckého Dia. Kalašské náboženské obřady také dodnes zahrnují i obětování zvířat, úlitby a různé magické obřady.
Kalašové rovněž velmi dbají na rituální čistotu. Například ženy, které jsou těhotné nebo mají menses, jsou považovány za nečisté, a proto musí na nějaký čas opustit své domovy. Ukryjí se pod ochranu bohyně Dezalik do speciálního domku bašali nebo bašeleni. V těchto domech se také rodí a žena zde musí zůstat celých dvacet dní po porodu. Teprve když se rituálně očistí, může se vrátit do svého domu a znovu se zapojit do vesnického života.
Popíjení za zvuků bubnů
Kalašové slaví během roku několik slavností. Mezi nejvýznamnější patří Chaumos – oslava zimního slunovratu – kdy si připomínají zbožštělého hrdinu Balomaina. Kalašové věří, že během tohoto svátku Balomainův duch obchází jejich lid a sbírá přání, která potom odnese k Dezaovi. Festival trvá zhruba deset dnů, každý večer se tančí a hoduje. Muslimům není přístup povolen.
Zvláštní jsou i kalašské pohřební zvyky. Své mrtvé nepohřbívají do země, ale ukládají je do dřevěných rakví bez vík – prý aby nic nebránilo duši volně uniknout z těla. Vedlejším důsledkem takového počínání je ale i fakt, že nic nebrání také tomu, aby něco neproniklo do rakve. Kalašští mrtví se proto často stávají kořistí hindúkušských zvířat. Bez ladu a skladu se na jejich hřbitovech válí dřevěné rakve a kosti zemřelých vybělené větrem a zuby predátorů. Není asi nutné zdůrazňovat, že zápach, který se z nich line, není příliš libý. Proto se doporučuje turistům slabších povah, aby se kalašským hřbitovům raději vyhnuli.
-
Zdroj textu100+1 zahraniční zajímavost
-
Zdroj fotografiíwarrickpage.com