Bezohlednost trofejního lovu: Zabíjení zvířat v Africe je stále v módě
Mezi největší hrozby, kterým dnes africká zvířata čelí, patří nárůst lidské populace, pytlačení a trofejní lovy. S nárůstem populace toho moc neuděláme, druhé dvě hrozby můžeme zcela eliminovat. Opravdu nejen vymýcení nelegálního pytláctví, ale i okamžitý zákaz zcela zákonných trofejních lovů by pro africkou přírodu znamenal obrovskou úlevu. Bohužel ti, kteří o zákazu mohou rozhodovat, se do toho příliš nehrnou.
Přešlapování na místě
Zvířata po celém světě jsou různě chráněna po několik desítek let. Výsledky ochrany vyjádřené vývojem jejich populací jsou ovšem často tragické. Je to zejména proto, že lidé a organizace, kteří mají na ochranu zvířat vliv, jsou propojeni podobně, jako jsou propojeny buňky mafiánských struktur. O ochraně africké přírody tato pravda platí beze zbytku.
Mezi politiky je spousta těch, kteří jezdí do Afriky zabíjet zvířata pro radost. Proto není jednoduché zastavit lov ohrožených zvířat pro zábavu. Mezi trofejními lovci najdete španělského krále, bývalého prezidenta USA, členy anglické královské rodiny atd.
Obchod se slonovinou nebo obecně obchod s částmi zvířecích těl, je dnes jedna z nejvýnosnějších nelegálních činností. Organizované skupiny, které se na něm podílejí, jsou často ty stejné skupiny, které obchodují s drogami nebo se zbraněmi. Tito lidé jsou napojeni také na politiky. Není nic neobvyklého, že v Africe jsou vládní politici zapojeni přímo do pašování slonoviny. Proto se s ochranou zvířat a přírody stále jakoby nedaří hnout. Je to jeden z hlavních důvodů, proč stále přešlapujeme na místě.
Pomáhají jen sami sobě
Lov kvůli trofejím je v dnešní době zcela nepřijatelný a neomluvitelný. Dnes již nežijí statisíce nebo miliony zvířat, na jejichž celkovém stavu se několik stovek ulovených jedinců ročně prakticky neprojeví. Zbývají pouze zlomky. Neobstojí ani tvrzení, že se jedná o tradici, kterou je potřeba udržovat.
Jaká je vlastně realita trofejních lovů? V drtivé většině případů jsou takto zabíjena zvířata, která jsou na lidi zvyklá a mají sníženou útěkovou vzdálenost. Jsou prakticky bez šance uniknout, protože dnešní moderní zbraně jim nedávají šanci přežít a je jedno, jestli se jedná o zabíjení z luku nebo kulovnice.
Mnozí lovci a společnosti, kteří jim tuto „zábavu“ umožňují, se hájí tím, že za peníze, kterými hradí náklady na lov, jsou chráněna ohrožená zvířata. Samotná ochrana je ale sotva jejich cílem, to by mohli rovnou přispět na ochranu zvířat bez „nutnosti“ střílet mnohdy i kriticky ohrožené druhy. I když přijmeme tuto pokroucenou logiku, nezbývá než konstatovat, že peníze, které firmy od lovců vyberou, končí z velké části právě v jejich rukou. Odhaduje se, že jde o více než 90 % ze zaplacené sumy.
Rodinné safari trochu jinak
Lovci trofejí jsou často přirovnáváni k sériovým vrahům, protože mají stejná nutkání jako sérioví vrazi – zabíjí opakovaně, smrt oběti si natáčí nebo fotí a uschovávají si trofeje. Analogie je více než zřejmá.
Zvrácený vztah ke zvířatům vyniká v trendu takzvaných rodinných safari. Pod tímto pojmem si člověk představí dovolenou zasvěcenou pozorování divoce žijících zvířat. Pravda ovšem může být mnohem méně nevinná. Lovci trofejí se totiž často rozhodnou potěšit zabíjením zvířat nejen sami sebe, ale rovnou celou rodinu. Z odsouzeníhodné záležitosti se stává rodinná zábava. Víkendové safari, jehož cílem je zabití žirafy, vyjde v přepočtu na stovky tisíc korun. Oproti sumě, kterou firmy chtějí za lov na lva nebo slona, je to však stále ještě málo. Například zabití lva může stát přes milion korun.
Střelba na snadný cíl
Tragický a odsouzeníhodný je i způsob, jakým se farmy, jež chovají zvířata určená k odstřelu, navenek prezentují. Staví se do role ochránců přírody a tvrdí turistům, že zvířata jsou chována tak, aby mohla být později vypuštěna do volné přírody. To je jasná lež. Predátoři, kteří se narodili v zajetí a byli odchováni lidskou rukou, nemohou být jen tak úspěšně vypuštěni do volné přírody. Množství mladých zvířat nejprve slouží jako turistická atrakce. Návštěvníci si můžou prohlédnout jejich ohradu, pohladit si je, fotografovat se s nimi a jít s nimi na procházku. Za návštěvu těchto farem lidé platí a většinou netuší, že svými penězi podporují pozdější zabití obdivovaných mláďat.
V dobré víře, že pracují pro záchranu šelem, se v těchto zařízeních často lopotí dobrovolníci z celého světa. I oni často zaplatí spoustu peněz, aby mohli během šesti týdnů svého pobytu pomáhat v tzv. „záchranné stanici“ nebo „rezervaci zvířat“. V Jihoafrické republice existuje několik set farem, v nichž jsou lvi odchováváni pro tento způsob lovu.
Ve věku 4–7 let jsou lvi staří natolik, aby se stali trofejemi, a jsou lovcům nabízeni jako cíle. Logicky nemají před lidmi strach. Kvůli lovu jsou někdy lákáni na návnadu, nebo jsou dokonce pod vlivem sedativ.
Žádná idyla v dětství
Ani život mláďat ovšem není nijak idylický. Lvíčata jsou od matky odebírána často jen tři dny po narození, což má fatální následky. Odstavení mláďat od mateřského mléka způsobuje jejich podvýživu, vede k deformacím kostí, dýchacím a zažívacím problémům, problémům se štítnou žlázou, nedostatku vápníku a mnoha dalším onemocněním.
Když jsou lvíčata odebrána, samice jsou hned připraveny znovu zabřeznout a jsou okamžitě oplodněny. Jsou zneužívány jako „porodní stroje“ a vystaveny neustálým traumatům ze ztráty mláďat. Ve volné přírodě lvice odchovávají mláďata přibližně každé dva roky. Na chovných farmách by měly porodit dvakrát ročně. Už po dvou letech jsou lvice zcela vyčerpané a extrémně slabé. Udržování v nevhodných podmínkách a nepřirozeně sestavených skupinách způsobuje neustálý stres a problémy v chování těchto zvířat.
Buď lov, nebo zvířata
Trofejní lov je provozován v mnoha afrických zemích jako způsob uchovávání přírody. Jeho přínos je ovšem minimální a negativní dopad obrovský. Podle studie sponzorované Mezinárodní radou pro lov a ochranu zvěře (CIC) společně s Organizací pro výživu a zemědělství (FAO) představoval přínos lovecké turistiky pro sedm zemí Jihoafrického rozvojového společenství (SADC) za rok 2008 zhruba 190 milionů dolarů. Navzdory prohlášením o přínosu trofejního lovu pro lokální komunitu nejsou pro tato tvrzení žádné důkazy. Dokonce i organizace podporující lov, jako je CIC, přiznává, že drtivá část peněz končí v rukou politiků nebo zahraničních provozovatelů. Pouze 3 % financí se dostanou k Afričanům, jejichž země je pro lovecké aktivity využívána.
TIP: Pomůže jen zákaz lovu: Zbytky pralesa pro život nestačí
Finance, které se do Afriky dostávají díky trofejnímu lovu, jsou tedy zanedbatelné. Neobstojí ani ve srovnání s běžnou turistikou a safari, které je zaměřená pouze na pozorování zvířat. Přínos těchto aktivit je mnohonásobně vyšší. Přesto lov pro zábavu, který ukrajuje z prořídlých populací vzácných afrických zvířat, stále přežívá. Když budou lvi a ostatní zvířata nadále mizet, tento zdroj pramenící z běžné turistiky vyschne. Nejvíc to opět pocítí lidé v Africe.
Proč zakázat trofejní lovy
- trofejní lovy snižují populace lvů a dalších zvířat
- lovcům jde o velikost trofeje, protože čím větší nebo vzácnější zvíře, tím vyšší je atraktivita; k lovu jsou proto vybíráni největší samci, kteří mají pro přírodu nenahraditelnou genetickou hodnotu
- jsou zabíjena i velice vzácná zvířata, která patří mezi nejohroženější druhy na světě a některá najdeme i na tzv. Červeném seznamu ohrožených druhů
- v rámci „canned hunting“ (volně přeloženo „lov v konzervě“, tímto výrazem je vyjadřována nulová nutnost přípravy nebo znalostí ze strany lovců) jsou zvířata zabíjena v oploceném prostoru bez naděje na útěk, někdy jsou nadrogována, aby měl střelec ještě snadnější terč
-
Zdroj textu
-
Zdroj fotografiíRadek Klimeš (archiv autora)