Barevný paradox: Hlavonožci umí měnit barvy, přestože jsou barvoslepí

Hlavonožci se barvou kůže umí dokonale přizpůsobit okolí a pro náhodného pozorovatele se stávají prakticky neviditelnými. Dokážou se však i barevně „rozparádit“, a pak se naopak nedají přehlédnout.

Chameleóni barev i tvarů

Jak tito mořští tvorové mění barvy? Těsně pod povrchem kůže mají sépie a další hlavonožci uložené zvláštní buňky označované jako chromatofory a v každé této buňce se nachází pružný váček vyplněný pigmentem. Sépie mají „na skladě“ pigmenty černé, hnědé, oranžové, červené a žluté. Složitým systémem nervů a svalů dokážou vyvolat smrštění nebo naopak roztažení váčků. Pokud je váček roztažený, je jeho obsah jasně patrný. Když se smrští, ztrácí pigment v kůži na intenzitě.

Další výbavu sépií pro chameleonské proměny tvoří iridiofory a leukofory. Iridiofory obsahují vrstvičky reflexního materiálu, na jehož povrchu vznikají kovově lesklé modré, zelené, stříbrné i zlaté barvy podobným mechanismem, jakým se na povrchu kaluží tvoří duhové olejové skvrny. Leukofory fungují jako mikroskopická zrcátka odrážející okolí. Právě ony přispívají k dokonalé kamufláži. Aby byla iluze dokonalá, umí sépie napodobit i povrchovou strukturu okolních předmětů. Může kůži „přeskupit“ tak, že je hladká, hrbolatá nebo třeba ostnitá.

Barevné vzkazy barvoslepých

Sépie využívají změny barvy nejen k maskování, ale také ke vzájemné komunikaci. Například samečci olihně karibské (Sepioteuthis sepioidea) se zbarvují rudě tehdy, když chtějí nalákat samičku. Naopak soky v námluvách zahánějí bílým zbarvením. Sameček dokáže řešit i situaci, kdy se ocitne mezi vyhlédnutou samičkou a konkurentem. Prostě zbarví každou polovinu těla jinak – bok vystavený směrem k samičce vybarví rudě, strana vystavená sokovi zbělá.

Noční snímek olihně karibské (Sepioteuthis sepioidea)

Mistrem barevných změn je kalmar peruánský (Dosidicus gigas), který umí rychlou změnou vybarvení vytvořit krátké „záblesky“. Vědci kalmary podezírají, že tímto způsobem komunikují podobně jako námořníci, kteří dříve záblesky reflektorů signalizovali z lodi na loď zprávy v morseovce. Jestli je to pravda a co si kalmaři sdělují, zůstává zatím obestřeno tajemstvím.

Ani se nechce věřit, že pachatelé těchto podmořských barevných orgií z řad hlavonožců vidí černobíle a jsou barvoslepí. Jejich oko má totiž na sítnici jen jeden typ buněk schopných reagovat na světlo. Proč si tedy předávají „barevné vzkazy“? Nepodstupují tím zbytečně riziko, že je zahlédnou nepřátelé vybavení očima pro barevné vidění? A jak se může sépie nebo chobotnice barevně maskovat, když barvy ve svém okolí nevidí? Odpověď na tyto znepokojivé otázky se nachází v prapodivně tvarované zornici oka hlavonožců.

Vada ve tvaru W

Člověk má kulatou zornici. Světlo jí prochází do oční čočky, která paprsky láme a zaostřuje do jednoho bodu na sítnici. Díky tomu vidíme ostře a v jasných barvách. To platí při stažené zornici. Pokud máme zornice doširoka roztažené, například po podání některých léků při vyšetření u očního lékaře, vidíme rozmazaně a každý objekt navíc na obrysech hraje barvami. Odborně se tomuto barevnému efektu říká chromatická vada. Ta vzniká proto, že čočka v našem oku láme odlišně různé barevné složky bílého světla. Nejméně se láme červené světlo, nejvíce naopak světlo fialové. Čím více máme roztaženou zornici, tím větší prostor pro lom světla na čočce a pro chromatickou vadu nabízíme.

Většina tvorů má oko s co nejužší zornicí, aby chromatickou vadu omezili na minimum. Hlavonožci však mají zornici velkou a tvarovanou do U nebo W. Příroda jako kdyby se u nich snažila, aby chromatická vada oka byla co největší. Evoluce takovou anatomii zornice upřednostnila, protože to hlavonožcům přináší výhodu – mohou přeci jen vnímat barvy.

Trvalý trénink inteligence

Jak přesně tento neobyčejný mechanismus funguje? Díky široce roztažené zornici vidí hlavonožci rozmazaně. Tato rozmazanost obrazu však závisí na barvě pozorovaného objektu. Vědci byli doslova šokováni, jak se ostrost obrazu na sítnici hlavonožců mění s barvou.

Ačkoli tedy skutečné barvy nevidí, z barevnosti okolního světa jim mnoho neuteče. Široce roztažitelná zornice navíc dovoluje vidět i ve velmi špatných světelných podmínkách. Takový systém vnímání barev je však vysoce náročný na vyhodnocování informací přicházejících z oka do centrálního nervového systému. Nelze proto vyloučit, že hlavonožci vděčí za svou překvapivě vysokou inteligenci kromě jiného i neustálému tréninku nervového systému ve vyhodnocování barev.

V hlavní roli chobotnice

Chobotnice maskovaná (Thaumoctopus mimicus), objevená teprve koncem 90. let minulého století v teplých pobřežních vodách Indonésie, doplňuje barevné změny i formováním těla, pohybem a chováním, takže se doslova převtělí v úplně jiného živočicha, např. kraba nebo rybu. Dovede ho zahrát tak přesvědčivě, že by jí to mnozí herci mohli závidět.

Chobotnice maskovaná (Thaumoctopus mimicus) dokáže nejen měnit barvy těla, ale také jeho formu.

Chobotnice maskovaná umí „zahrát“ jedovaté tvory, například ryby perutýny (Pterois) nebo hady vodnáře (Hydrophiinae), a převleky se chrání před přirozenými nepřáteli.

TIP: Pořádek ve změti končetin: Proč si chobotnice nezauzlí svá chapadla?

Chobotnice kroužkovaná (Hapalochlaena lunulata) si na jedovatou nehraje. Ve svém těle hostí bakterie produkující smrtelně jedovatý tetrodotoxin. Používá jej k usmrcení kořisti i k obraně. Když je vyrušená, varuje vetřelce kresbou jasně fialových kroužků s tmavě hnědými středy. To je celkem jednoznačný vzkaz: „Nech mě na pokoji!“