Auroville: Utopické město v Indii funguje už více než 50 let

Auroville a především ideály, na nichž stojí, označil William M. Sullivan ve své knize The Dawning of Auroville (Úsvit Auroville) jako „psychologickou revoluci“, kde se „socialismus potkává s anarchií“. Zmíněné označení však postrádá jeden podstatný prvek – město totiž mělo od počátku fungovat především jako duchovní středisko. A poselství, které má nést, hlásá zakládací listina zdobící hlavní svatostánek v centru: „Auroville nepatří nikomu. Náleží lidstvu jako celku. Pro život v Auroville musí být člověk ochoten stát se služebníkem božského vědomí. Auroville bude místem nekonečného vzdělání, neustálého pokroku a nikdy nekončícího mládí. Auroville chce být mostem mezi minulostí a budoucností. S využitím všech objevů zvenčí i zevnitř bude odvážně hledět do budoucnosti.“

Idea „univerzálního města“, v němž neexistuje jednotné náboženství, politika ani peníze a kde všichni žijí v míru, se zrodila již v 30. letech minulého století v hlavě Mirry Alfassy, které přezdívali „Matka“. Alfassa působila jako duchovní vůdkyně v jihoindickém Puduččéri a její následovníci věřili, že prošla transformací ve vyšší spirituální bytost. 

Sen o ráji na zemi 

Trvalo ovšem víc než tři dekády, než „Matka“ v roce 1964 navrhla, aby se projekt uskutečnil. Nové experimentální město mělo podle ní přispět k „pokroku lidstva směrem k lepší budoucnosti tím, že spojí lidi dobré vůle a bude usilovat o lepší svět“. Zároveň se mělo stát místem uplatnění nejnovějších ekologických technologií a testovacím polem nových výukových metod či léčby na základě holistického přístupu. 

Nešlo v žádném případě o nějaký zastrčený projekt několika nadšenců. Své požehnání mu totiž dala také indická vláda, která nápad představila na konferenci UNESCO – a světová organizace obratem vyjádřila nadšení. Vznik města podpořila i pozdější předsedkyně vlády Indira Gándhíová. Na dvaceti čtverečních kilometrech pustiny v jihoindickém státě Tamilnádu se tak shromáždili dělníci, aby nové dokonalé sídlo vybudovali – vše na základě návrhu architekta Rogera Angera, který jej koncipoval celkem pro padesát tisíc obyvatel. Základním tvarem je kruh a při pohledu shora má město připomínat galaxii. 

Osmadvacátého února 1968 se na místě sešlo na pět tisíc lidí ze 124 států: S sebou si přinesli národní vlajky, trochu půdy z rodných zemí a především chuť naplňovat vzletné ideály. Každý z nich se osobně setkal s „Matkou“ a jakožto nově vysvěcený Aurovillan pak v rodícím se „univerzálním městě“ – jak jej zakladatelka nazývala – zasadil strom. 

Uplynulo téměř pět dekád a stromy se dnes tyčí do výšky mnoha metrů. Auroville coby „první a jediný mezinárodně uznávaný a stále probíhající experiment mapující možnosti lidského soužití“ dosud žije. Přesto se od dob jeho založení mnohé změnilo… 

Zlatá koule uprostřed spirály 

Očekávaný nápor nových obyvatel se nekonal: Dnes jich v Auroville trvale žije okolo 2 500, nepočítáme-li návštěvníky. Ze středu města spirálovitě vybíhají čtyři hlavní zóny: obytná, průmyslová, kulturní a mezinárodní. Podél okraje obce se pak táhne tzv. zelený pás, jenž zahrnuje farmy, lesní hospodářství, botanickou zahradu či banky semen, rostlin a bylin. Poskytuje obyvatelům přírodní zdroje, ale zároveň slouží jako výzkumné centrum a představuje i jakousi „zelenou hranici“. Z našeho pohledu je střed Auroville pravým opakem toho, na co jsme zvyklí – čím hlouběji do centra města jdete, tím je okolí opuštěnější. Obchody s potravinami, kávou i oblečením se nacházejí na okraji sídla, přímo v „zelené zóně“. 

Centrum plné jezírek a zahrad je vyhrazeno duchovnímu životu a zasvěceno tichu a klidu. Uprostřed stojí netradiční svatostánek v podobě obří zlaté koule zvaný Matrimandir. Slovy Matky zakladatelky jde o „symbol božské odpovědi na lidské usilování o dokonalost“. Uvnitř vede spirálovité schodiště vzhůru do klimatizované místnosti z leštěného bílého mramoru, jež pojme asi sto lidí – a právě tam má během nerušených meditací docházet ke kýženému „spojení s vědomím“. Nedaleko najdete také Urnu lidské jednoty obsahující půdu celkem ze 121 států a všech koutů Indie. 

Na čekací listině 

Stát se oficiálně Aurovillanem vyžaduje minimálně dvouletou přípravu, kdy zájemce zůstává zapsán na čekací listině a v rámci přijímacího procesu prokazuje svoji soběstačnost i oddanost myšlence města. Zároveň nesmí Auroville opustit a naopak tam musí pracovat bez nároku na finanční odměnu. Po dvou letech pak městská komise rozhodne, zda se z něj stane právoplatný občan. Ačkoliv se tedy oficiálně uvádí, že ve městě trvale žije asi 2 500 obyvatel, ve skutečnosti jde pravděpodobně až o deset tisíc lidí, což zahrnuje i čekatele a dočasné návštěvníky. 

Obyvatelé Auroville jsou všech věkových skupin (průměrný věk se pohybuje okolo 30 let), náležejí ke 59 národnostem a pocházejí z různých sociálních tříd a kultur. Zhruba třetinu z nich tvoří Indové. Mezi stálými občany města byste našli převážně umělce, dobrodruhy, ekofarmáře nebo prostě jedince unavené normálním světem. Život v Auroville plyne o poznání pomaleji než za „zeleným pásem“: Zhruba pět hodin denně musejí Aurovillané věnovat činnosti ve prospěch obce, jako je práce na farmách, v místních centrech či v turistických službách. Se zbytkem času mohou naložit po svém. Předpokládá se ovšem, že jej využijí k meditacím a jinému povznášení ducha nebo k nejrůznějším kulturním a vzdělávacím aktivitám. 

Gangy z džungle 

Na otázku, proč v posledních několika letech došlo v Auroville k nárůstu kriminality, neexistuje jednoznačná odpověď. Faktem zůstává, že se dnes návštěvníkům ani místním nedoporučuje vycházet večer ven bez doprovodu. V minulosti se totiž objevilo několik případů přepadení a zejména znásilnění. Problém představují i nejasné hranice města, které má 32 vstupů a prakticky žádné oplocení. Na jeho území se tak lze dostat téměř bez povšimnutí. 

K jednomu z nejbrutálnějších zločinů došlo v Auroville v roce 2010, kdy místního občana zavraždili příslušníci gangu ze sousedního Kuilapalayamu, a to kvůli nedořešenému sporu. Vesničané mu usekli hlavu a zanechali ji na tamní radnici. Podobně brutálně přišel o život i další Aurovillan, který měl ve městě na starosti zvýšení bezpečnostních standardů. Poté co se podařilo členy gangu dopadnout, masakry sice ustaly, ulicemi Auroville se však šíří nejistota – přestože po setmění začala na některých místech fungovat noční ostraha. 

Peníze ve společnosti bez peněz 

Poněkud nedořešenou kapitolou Auroville zůstávají peníze. Navzdory původní vizi i faktu, že město oficiálně nemá samostatnou ekonomiku, tam totiž klasické peníze – vedle směnného obchodu – běžně fungují. Koneckonců, chcete-li v Auroville žít, musíte si v místě nejprve pořídit vlastní bydlení, respektive se stát „správcem“ některého z domků. V praxi to znamená, že obci výměnou za dům, jejž budete obývat, věnujete finanční dar – a ten šplhá až k padesáti tisícům dolarů, tedy asi 1,2 milionu korun. Anebo si domek na své náklady postavíte, pak ovšem musíte akceptovat, že se stává majetkem města a vy máte pouze přednostní právo jej užívat. 

Ačkoliv Auroville klasickou soběstačnou ekonomiku nemá, většina obyvatel tam přichází s úsporami nebo se na několik měsíců vrací vydělávat do svých rodných zemí. Také krátkodobí návštěvníci platí za ubytování a v restauracích či kavárnách hotovostí. Další peníze plynou od soukromých dárců a rovněž od indické vlády, která městu poskytuje v přepočtu 4,2 milionu korun ročně. 

Majitel neznámý 

Vše nasvědčuje, že je Auroville ve skutečnosti bohatou obcí, kterou však kvůli podpoře zvenčí rozhodně nelze považovat za soběstačnou. Kam zmíněné zdroje mizí, když ve městě neexistuje jednotná správa a jeho řízení se tříští do spontánně vytvořených výborů, zůstává zahaleno tajemstvím. Podle názorů některých nejmenovaných občanů se zdá, že Auroville funguje jako dobře prosperující podnik s neznámým majitelem.

Navzdory všem pochybnostem je myšlenka na vytvoření bezpeněžního sídla do určité míry stále živá. Peníze totiž Aurovillané údajně používají pouze pro styk se „starým světem“ – jídlo, oblečení a služby by měli mít zdarma. Například středisko Pour Tous Distribution Centre („distribuční centrum pro všechny“) funguje ve městě jako bezplatná výdejna řady potravin, hotových jídel a dalšího zboží. Pro potřebné suroviny si přitom mohou přijít jak místní, tak návštěvníci či dobrovolníci. Na oplátku lidé do centra přinášejí domácí suroviny či přebytky ze svých zahrad a farem. Členství je ovšem opět podmíněno pravidelným měsíčním poplatkem a míra konzumace se navíc monitoruje, takže k čistě bezpeněžní směně je i v tomto případě stále ještě daleko. 

Nejasné vyhlídky 

Auroville se dnes potýká s řadou dalších problémů, například s omezeným zásobováním vodou nebo s častými výpadky energií. Na druhou stranu celá polovina obce využívá energii ze solárních panelů, funguje tam výhradně ekologické zemědělství, nabízí se bezplatné vzdělávání či kulturní a sportovní akce pro všechny a především prostor věnovat se svému duchovnímu růstu.

TIP: V okovech tradice a víry: Život v komunitě ultrakonzervativních Amišů

Ani jinak izolovaná komunita není zcela imunní vůči problémům způsobených koronavirem SARS-CoV-2 a pro návštěvníky tak v současné době platí podobná pravidla, jaká známe i z jiných částí světa – povinnost nošení roušek, používání dezinfekce a dodržování sociálního odstupu.

„Univerzální“ a – coby sociologický experiment – zcela unikátní město funguje již 53 let. Nezbývá než počkat, jak se myšlenka soužití v míru a při zachování trvale udržitelného rozvoje bude vyvíjet dál.