Andělé severních moří: Chladný svět arktických běluh

Kytovci mě inspirují již mnoho let. Jsou chytří, krásní, podmaniví, mystičtí. O většině druhů jsou k dispozici jen nedostatečné informace a obdobně se na oceánských pláních jen velmi obtížně vyhledávají samotní kytovci. A když už je najdete, je velmi těžké přiblížit se až k nim. Pokud možno ještě obtížněji realizovatelná jsou setkání u polárního kruhu, kde vše znepříjemňuje sníh, zima a všudypřítomný led. Jedněmi z nejzajímavějších obyvatel těchto vod jsou běluhy, které svými pohyby a zjevem připomínají spíše kreslené figurky od Walta Disneye, než savce žijící v ledových moří.

Velryby, které mohou přikyvovat

Běluhu (Delphinapterus leucas) si jen těžko spletete s jiným živočišným druhem. Mláďata jsou obvykle šedá, dospělé velryby bělavě šedé nebo úplně bílé. Obdobně jako ostatní inteligentní kytovci, také běluhy mají vynikající echolokaci, při níž využijí charakteristický „meloun“ na čelní straně hlavy. Tento hrb je naplněn spermacetem, tedy tukovou tkání, která slouží k navigaci a komunikaci v obrovských hloubkách. Díky němu jsou běluhy také schopny najít díry v ledu, tolik potřebné pro dýchání pod zamrzlým příkrovem.

Meloun běluh je extrémně baňatý a velmi poddajný. Zvířata jsou dokonce schopna měnit jeho tvar „přifukováním“ a vypouštěním vzduchu. Velkým rozdílem oproti mnoha velrybám a delfínům je fakt, že obratle v krku běluh do sebe nejsou zapuštěné. Zvíře díky tomu nejenže dokáže otáčet hlavou do stran, ale také nahoru a dolů podobně jako člověk.

Na skútru za polárním kruhem

Od doby, kdy jsem se začal zabývat velrybami, byly běluhy na předních místech mého zájmu. Dlouho se mi ale nedařilo převést sen ve skutečnost a teprve v březnu letošního roku jsme se za bílými velrybami vydali do ruského Bílého moře. Jak už jsem zmínil, najít tyto obyvatele polárních moří není nic jednoduchého. Nejschůdnější cesta je objevit běluhy uvězněné pod desítkami čtverečních kilometrů ledu a odsouzené k dýchání v jediné průrvě. S výborným průvodcem a trochou štěstí jsme právě na takové místo narazili.

Ledový průduch se nacházel hodně daleko od civilizace a my si mohli dovolit jedinou výpravu na sněžných skútrech. Když jsme po dvou hodinách jízdy, řádně vyuzení od výfuku a k tomu zmrzlí, zastavili, rázem jsem zapomněl na nesnáze spojené s cestou. V díře o velikosti zhruba čtyři na pět metrů se střídavě vynořovaly tři běluhy. Jakmile si nás všimly, prodleva mezi jejich nádechy se okamžitě prodloužila. My jsme se zatím za pomoci teplé vody z bandasek při mínus dvaceti stupních převlékali do neoprenu.

Uvězněny v ledu

Na rozdíl od mnoha jiných kytovců nemají běluhy hřbetní ploutev, ale nevýrazný hřbetní hřeben. Na nepřítomnost hřbetní ploutve poukazuje také kořen rodového jména Delphinapterus, kde řecké slovo „apterus“ značí „bezkřídlé“. Evoluce zřejmě běluhám „odejmula“ hřbetní ploutev kvůli snadnějšímu potápění pod led. Je možné, že roli hrálo i snadnější udržování tělesné teploty v mrazivých vodách Arktidy. Do nich jsou běluhy vybaveny také tlustou vrstvou tuku.

Když letní útočiště běluh začínají na podzim zamrzat ledem, postupují velryby až k okraji ledových pásem, kde přečkají zimu. Některé skupiny ovšem přečkávají celou zimu pod ledem. Potřebují k tomu otvor v ledu, který udržují průchozí neustálým vynořováním. Byly však zaznamenány i případy, kdy si pod ledem našly vzduchovou kapsu a celé dny z těchto zásob dýchaly.

Na jaře se běluhy stěhují zpět do letních působišť – zátok, ústí řek a mělkých moří. Mezi matkami a jejich mláďaty jsou velmi úzké sociální vazby. Mláďata se tak často vracejí do ústí stejných řek jako jejich matky a setkávají se spolu i poté, co potomci dosáhnou plné dospělosti.

Andělé jsou zvědaví

Konečně je uvidím pod vodou, říkal jsem si a nemohl jsem se kýženého okamžiku dočkat. Zanořit se do malého prostoru, na němž jsou velryby životně závislé, je ale ošemetná věc a musí být provedena s citem a maximálním respektem ke zvířeti pod ledem. Stavili jsme si jasná pravidla: u okraje otvoru se na hladinu nehybně ponoří vždy jen jediný z nás. Ve vodě může být maximálně deset minut a dál se uvidí podle chování velryb.

Jako nejdychtivější člen naší tříčlenné výpravy jsem šel pod led první. S fotoaparátem v ruce jsem přes okraj vklouzl do hodně tmavé a ledové vody a téměř okamžitě jsem přestal cítit pusu. Zima mi ochromila rty a po chvíli jsem ani nevnímal, jestli mám v puse šnorchl. Na chlad jsem ale okamžitě zapomněl v okamžiku, kdy jsem spatřil běluhy.

Tři tváře, tři bílí duchové na mě civěli z osmimetrové hloubky. Byli natočení břichem ke mně a jejich malá očka po mě házela zvědavé pohledy. Vypadali jako tlustí andělíčci s malými prsními ploutvemi místo doširoka rozepnutých křídel a hlavou nasazenou přímo na mohutném těle plném svalů a tuku. Po pár minutách nedokázaly běluhy odolat zvědavosti a připlouvaly pořád blíž. Někdy se přibližovaly synchronizovaně ve dvou, jindy sólo s hlavou udiveně natočenou do strany. Nemohl jsem se na ně vynadívat, ale musel jsem už ven z vody a zbytečně běluhy nestresovat v jejich ledovém království. Začalo sněžit a já ještě hodinu seděl u okraje zamrzlé plochy a rozplýval se nad úžasným setkáním.

Společenští klauni

Běluhy jsou velmi společenští kytovci. Skupiny samců se shromažďují i po stovkách, zatímco matky s mláďaty se obecně shlukují do menších skupin. Když se ovšem stáda sejdou v ústí řek, mohou být na jednom místě i tisíce běluh. Možná i z toho důvodu si jich lidé brzy všimli a druh se stal jednou z prvních velryb chovaných v zajetí. I dnes je najdete v akvaparcích po celém světě. Jsou stále populární díky atraktivní bílé barvě, věčnému úsměvu a ohebnému krku. Navíc jsou nesmírně hravé a dokážou plivat vodu na lidi nebo jiné velryby. Někteří vědci se domnívají, že tuto dovednost získaly, když byly nuceny vyplivovat písek nabraný z mořského dna spolu s lovenými korýši. Na rozdíl od většiny velryb dokážou plavat pozpátku.

Většina běluh, které uvidíte v akváriích, jsou zvířata chycená na otevřeném moři. Milionový byznys vytváří stálou poptávku a programy chovu v zajetí se bohužel těší jen malému úspěchu. Přes veškerou snahu se například v kanadském Vancouveru podařilo od roku 2010 odchovat pouze dvě velryby. Další tři mláďata, která se v zajetí narodila, během tří let zemřela.

Velrybí géniové

Cesty lidí a běluh se ovšem protnuly už mnohem dřív. Původní obyvatelé Arktidy je lovili po dlouhá staletí. V moderní době, například v oblastech Cookovy zátoky, u poloostrova Ungava nebo u západního pobřeží Grónska, zanechal komerční lov na jejich populacích citelné stopy. Domorodý lov v některých částech Arktidy stále pokračuje a populace běluh nadále klesají. Tyto oblasti jsou předmětem intenzivního dialogu mezi komunitami Inuitů a vlád členských států, jejichž cílem je najít lovcům alternativní způsob obživy.

TIP: Gigantický fantom oceánu: Tajemný neznámý plejtvák myšok

Běluhy ovšem nejsou jen zdrojem tuku. Lidé si dobře povšimli jejich inteligence a díky tomu se je námořnictvo Spojených států a Ruské námořnictvo pokoušelo využít v operacích zaměřených na odstraňování min v arktických vodách. Jedna z ochočených běluh také prokázala velkou inteligenci druhu, když byla v uzavřeném bazénu přítomna soutěže potápěčů, kteří se měli bez jakéhokoli vybavení ponořit na dno sedm metrů hlubokého bazénu naplněného ledovou vodou a zůstat tam co nejdéle. Jedna z účastnic dostala na dně bazénu křeč do nohou. Nebýt běluhy, která ji chytila ústy za nohu a vystrkala nad hladinu, mladá žena by se pravděpodobně utopila. 

Já měl možnost spatřit tyto neobyčejné kytovce jen krátce díky šesti dním vyčerpávajícího cestování, kterých ale v žádném případě nelituji. Ačkoli se s kytovci setkávám velmi často, v mých vzpomínkách budou běluhy vždy zářit stejně, jako do dálky svítí jejich bílá těla v chladných vodách Arktidy.