Zrak pětkrát jinak: Živočichové s nejpodivnějšíma očima

Roztomilý vykulenec

Mezi nejroztomilejší primáty nepochybně patří malá „opička“ nártoun (Tarsius). Nártouni jsou noční primáti, ne větší než veverka. Obývají především deštné pralesy jihovýchodní Asie a představují jediné plně masožravé primáty světa – živí se totiž ještěry, hmyzem a dokonce dokážou chytat ptáky v letu (při přeskoku ze stromu na strom). Na první pohled zaujmou jejich ohromné oči – kdyby měl člověk v poměru k velikosti hlavy stejně velké oči, dosahovaly by rozměrů grapefruitu!

Možná vás napadlo, že vám nártoun někoho připomíná, a není to jen klamné zdání. Částečně i podle tohoto roztomilého primáta totiž byla vypracována podoba rytíře Yody z Hvězdných válek. Podobnost s nártounem pak nezapře například také stejně slavný Glum z Pána prstenů.Oči nártouna filipínského (Tarsius syrichta) jsou objemnější a těžší než jeho mozek. Zástupci všech devíti druhů nártounů nemohou očima pohybovat, ale dokážou otočit hlavou na každou stranu o 180°

Oči jako talíře

Držitelem rekordu ve velikosti očí je nepochybně kalmar Hamiltonův (Mesonychoteuthis hamiltoni). Tito obyvatelé velkých hloubek jsou pro nás v mnoha ohledech stále záhadní. Dosud nevíme mnohé o jejich životě, ani o maximální velikosti, jíž mohou dorůst. Zdá se však, že největší jedinci přesahují hmotnost 500 kilogramů a délku 14 metrů! Oko největšího zaznamenaného exempláře měřilo v průměru asi 30 centimetrů a jeho zornička byla velká jako pomeranč. Velké oči umožňují kalmarovi orientaci i v hloubkách kolem 2 000 metrů s minimálním osvětlením.

Na rozdíl od příbuzné krakatice obrovské disponuje kalmar stereoskopickým viděním, takže lépe odhaduje vzdálenosti. Ještě zajímavější je ale „světelné zařízení“, umístěné v jeho očích – tento tzv. fotofor vyrábí jisté množství světla, díky kterému hlavonožec vidí i v úplné tmě hlubokého oceánu.

Oči na stopkách 

Při pohledu na mouchu stopkoočku (čeleď Diopsidae) máme dojem, že sledujeme stvoření z jiné planety. Tito zástupci dvoukřídlého hmyzu obývají zejména asijský a africký kontinent a jejich oči jsou umístěny na výběžcích, které sahají daleko do strany. Podobají se tak jakýmsi muším obdobám žraloků kladivounů. Bylo prokázáno, že pohlavní výběr preferuje co nejdelší výběžky a tedy i nejvyšší vzájemnou vzdálenost složených očí; samičky si obvykle vybírají partnery s nejdelšími „stopkami“ a samečci si jejich délku často vzájemně porovnávají.

Zdá se, že oči na stopkách skýtají pro své nositele jistou evoluční výhodu. Stopkoočky pokryjí svým zrakem drtivou většinu okolního prostředí a je tak jen malá šance, že by je například snadno překvapil potenciální predátor.

Celebrita mezi korýši

Mezi živočichy s nejpodivnějšíma očima patří nepochybně také korýš strašek (Odontodactylus) a jeho příbuzní ze skupiny ústonožců. Nejde však o žádné sympatické mírumilovné „ráčky“, ba právě naopak. Tito agresivní bezobratlí dokážou způsobit nepříjemné zranění i člověku a nečiní jim problém rozbít sklo akvária opakovanými údery klepet. Mají složené oči podobně jako zástupci hmyzu a díky specializaci jednotlivých omatidií na vnímání rozdílných podnětů dokážou vnímat barvy mnohem lépe než člověk. Vidí také podstatně širší spektrum vlnových délek světla.

Tito korýši jsou zajímaví i z mnoha jiných důvodů – kromě takřka dokonalého zraku vykazují i velmi složité chování, schopnost zabíjet mnohem větší kořist nebo třeba oboustrannou rodičovskou péči.

Proměnlivý mistr v šilhání

Chameleoni představují nejpopulárnější zástupce plazího světa. Pověstná je jejich schopnost měnit barvu kůže podle nálady, stejně pozoruhodné jsou však také jejich orgány zraku. Víčka chameleonů jsou srostlá a fixovaná, takže k zorničce na oční bulvě propouští jen menší objem světla. Přesto chameleoni vidí velmi dobře a navíc dokážou pohybovat jedním okem zcela nezávisle na druhém. Tato mimořádná dispozice jim umožňuje zároveň pátrat v okolí po kořisti i pozorovat, zda se z jiného směru neblíží nebezpečí.

Když chameleon objeví potenciální hmyzí kořist, zaměří rychle obě oči stejným směrem a najednou tak dosáhne stejného efektu, jakým disponují naše oči – stereoskopického (binokulárního) prostorového vidění. Díky němu lépe odhadne vzdálenost a může přesněji „vystřelit“ svůj jazyk.