Život na šikmé ploše: Jak se žije v propadajících se brazilských věžácích

Výšková zástavba se v brazilském Santosu rodila v padesátých letech minulého století. Panoráma města, které je známé jako rodiště slavného Pelého, čítá 651 budov, z nichž jsou všechny nějakým způsobem nakloněné. U některých činí náklon sotva pár centimetrů a není tak pouhým okem patrný, u jiných jde ale o metry. Nejde pochopitelně jen o problém estetický – u některých nakloněných budov nejdou dovřít nebo otevřít dveře a okna a problémy se objevují i u instalatérských sítí. Lidé, kteří v nich trvale bydlí, pociťují problémy s rovnováhou.

Na šikmé ploše

Vše začalo již na počátku výstavby. Santos leží na měkkém, převážně písčitém podloží, hlubokém několik metrů. Náklady na pevné základy budov, které by sahaly až ke skalnatému podloží, činily 15 až 20 % finančních nákladů na celou stavbu. Stavební firmy proto zvolily mělčí a levnější základy. V průběhu času hmotnost budou vytlačila z písku vodu a došlo tak k postupnému naklánění budov. Většina lidí, kteří jsou za stavby odpovědní již nežijí nebo si užívají důchodu. Úřady tak každoročně měří a posuzují stav propadajících se domů – zatím vždy s výsledkem, že jsou bezpečné. Pouze u dvou nejvíce postižených budov byla provedena jejich sanace. Celý proces, zahrnující hydraulické zvedáky, byl ale technologicky natolik náročný a drahý, že se od dalších oprav upustilo.

TIP: Džungle uprostřed města: Když se zelené bydlení změní v černou můru…

Přestože život v nakloněných domech má svá specifika, většina starousedlíků si na těžkosti zvykla. „Ano, pokud položíte doma na zem míč, odkutálí se ke zdi,“ okomentoval život na nakloněné rovině jeden z místních. Nic jiného, než brát situaci jaká je, mu ale nezbývá – byty v nakloněných domech jsou jen obtížně prodejné a jejich cena je kvůli zhoršujícímu se stavu každým rokem nižší.