Uganda: Zkoušená země velkých jezer

Postkoloniální Uganda byla rozdělena mnoha etnickými, národnostními i náboženskými bariérami. Z prvních demokratických voleb na konci roku 1962 vzešel premiér Milton Obote, vůdce Ugandského lidového shromáždění (UPC). Hned od začátku musel čelit separatistickým tendencím pěti tradičních království i tlakům zájmových skupin ve vlastní straně.

Armáda, korupce a moc

V lednu se vzbouřila armáda, jejíž příslušníci požadovali zvýšení platů a rychlejší tempo povyšování. Oboteho vláda nakonec přistoupila na všechny kladené podmínky, což mělo pro budoucí postavení armády velký význam. Mezi mladými důstojníky si premiér vybral nevzdělaného, ale ambiciózního Idi Amin Dadu, kterého vyzdvihl na nejvyšší posty a udělal z něj svou pravou ruku. Díky kontrole armády a vhodným ústupkům, kterými Obote oslabil separatistické tendence, se UPC stala jednoznačně nejsilnější politickou stranou.

Nejvyšší představitelé UPC se ovšem postavili proti premiérovi a v době jeho nepřítomnosti, v únoru 1966, mu odhlasovali nedůvěru. Obote i jeho chráněnci byli obvinění, že provádějí tajné zahraničně-politické akce pro své osobní obohacení. Obote ovšem neodstoupil. Za pomoci Idi Amina provedl vojenský převrat vůči vlastní vládě a změnami v ústavě zrušil federální autonomii pěti království a soustředil prezidentskou výkonnou moc v rukách premiéra. Další nová ústava o rok později zrušila království úplně a UPC se stala jedinou legální stranou.

Zobrazit na mapě Googlu

Aminův vojenský stát

V lednu 1971 došel diktátor k závěru, že se musí zbavit nebezpečného Amina, ale ten jej předstihl úspěšným vojenským převratem. Obote uprchl do Tanzánie a Amin téměř okamžitě spustil popravy jednotek, u nichž předpokládal věrnost bývalému vůdci. Idi Amin vedl stát jako vojenský útvar. Nebývale rozmnožil armádní řady a zásoboval důstojníky prvotřídním zbožím podle zásady: „Pes s kostí v hubě nekouše.“ Ty, kdo by snad přece jen kousat chtěli, likvidoval.

Amin byl negramotný, a proto neexistovaly žádné písemné rozkazy. Vůdce projevoval svou vůli pouze prostřednictvím telefonu, rádia a dlouhých veřejných proslovů. Úřady byly za tohoto stavu paralyzovány. Uganda upadla na úroveň států afrických monarchů 19. století a její vláda čelila podobným problémům – jak si vynutit poslušnost ve vzdálenějších oblastech, jak vyřadit ze hry rivaly na královském dvoře a jak nejlépe odměnit věrné služebníky z výtěžků rabování.

Válka s Tanzanií

Koncem 70. let beze stopy mizely tisíce bezejmenných, ale také množství kněží a ministrů. V roce 1977 vznesli zástupci církví reprezentovaní arcibiskupem Ugandské anglikánské církve Janani Luwumem formální protest proti „vládnímu terorismu“. Tělo arcibiskupa bylo brzy nato nalezeno na místě evidentně inscenované autonehody. Aby odvrátil pozornost od stále šílenější domácí situace, vyhlásil Amin v říjnu 1978 válku Tanzanii, kde prezident Julius Kambarage Nyerere poskytoval politický azyl i vojenskou oporu dřívějšímu ugandskému lídrovi Obotemu. Od roku 1972 byl Amin orientován výrazně proarabsky, a tak mu libyjský vůdce Kaddáfí poslal na pomoc 3 000 vojáků, kteří ovšem nedokázali odolat postupu tanzanijských jednotek podporovaných jednotkami Ugandské národní osvobozenecké armády (UNLA). Na začátku roku 1979 tak byla ukončena vláda režimu, který měl na kontě odhadem až půl milionu obětí. Amin uprchl do Libye.

Ukradené volby a občanská válka

Nová vládní klika si zvolila za prezidenta Yusufa Luleho, který byl ovšem po pouhých třech měsících vystrčen z úřadu a vystřídán Godfreyem Binaisou. V zemi vznikly dvě velké soukromé armády Yoweriho Kaguty Museveniho a D. O. Ojoka, shromažďované pro budoucí upevnění moci. Když se je prezident Binaisa pokusil omezit, byl v květnu 1980 svržen vojenským převratem, zinscenovaným Ojokem, Musevenim a vedeným Paulo Muwangou. Lidmi kolem Muwangy byl do prvních demokratických voleb po dlouhých 18 letech postaven Milton Obote za UPC proti kandidátovi Demokratické strany P. K. Ssemogereremu. Před vyhlášením výsledků převzal Muwanga násilím kontrolu nad volebními komisemi a ohlásil vítězství UPC. „Ukradené volby“ se staly příčinou občanské války, která zuřila po celé druhé Oboteho období s Muwangou coby viceprezidentem (1981–1985).

Vládní i povstalecké jednotky se dopouštěly zvěrstev, které ještě po letech dokumentovaly hromady lidských lebek na mýtinách v buši a podél menších cest. Byly obnoveny procesy bez soudu a důležité osoby opět začaly beze stopy mizet – což bylo charakteristické pro Aminův režim. Celkový počet obětí mezi lety 1981 a 1985 se odhaduje na půl milionu lidí.

Návrat k „normálu“

Oboteho druhá vláda skončila stejně jako první – vojenským převratem v době jeho nepřítomnosti v zemi. Opět byl jeho strůjcem Oboteho hlavní vojenský vůdce, jehož se prezident chystal odstranit, Basilio Olara Okello. K převratu došlo v červenci 1985 a Obote tentokrát utekl do Zambie. Okello ovšem neměl dostatečnou vojenskou podporu, a tak se bez větších problémů chopil v lednu 1986 moci Yoweri Museveni.

Museveni převzal vládu nad zemí v katastrofálním stavu, ale s výjimkou situace v severních teritoriích se mu podařilo vytvořit v Ugandě relativně stabilní prostředí. Je považován za jednoho z nové generace afrických vůdců, i když jeho vláda byla zkalena zapojením do některých ozbrojených konfliktů v okolních státech. Po dvou desetiletích faktické diktatury se nechal v roce 2006 potřetí zcela legálně zvolit prezidentem. Šlo o první volby za účasti více politických stran po 25 letech. V únoru 2011 byl Museveni opět zvolen na dalších pět let prezidentem.

Největším současným problémem Ugandy je bizarní Armáda Božího odporu (LRA), která na severu a východě Ugandy bojuje od roku 1987 za zřízení křesťanského teokratického státu a má na svědomí humanitární krizi na severu země a rozsáhlé porušování lidských práv včetně drancování vesnic, zabíjení, mučení, znásilňování a zotročování dětí a mládeže. Již několik let mezi vládou a LRA probíhají mírové hovory, poslední významná schůzka proběhla v srpnu 2007.