Turkmenistán: Turkmenbašiho sirotci

Turkmenistán se odloučil od Sovětského svazu jako jedna z posledních postsovětských republik na podzim roku 1991. Stejně váhavý jako loučení s ochranitelskou náručí sovětského komunistického superstátu, byl i postup k normalizaci, tržnímu hospodářství a respektování lidských práv. V Turkmenistánu se dokonce ještě naplno rozvinul kult osobnosti.

Dvě tváře turkmenbašiho

Saparmurat Atajevič Nijazov stál v čele Turkmenistánu od roku 1985 až do své smrti v roce 2006. Domácí média jej prezentovala jako dobrotivého otce a nazývala jej „Jeho excelence turkmenbaši, prezident Turkmenistánu a předseda ministerského kabinetu“, přičemž titul turkmenbaši znamenal „vůdce Turkmenů“. Západní média o něm naopak psala jako o jednom z nejrepresivnějších světových diktátorů, který terorizuje vlastní zemi a obohacuje se na její úkor. Londýnská organizace pro lidská práva Global Witness uvedla, že osobní majetek vůdce Turkmenů umístěný v západních finančních institucích, pravděpodobně přesahuje částku tří miliard amerických dolarů.

Prezidentem na věčné časy

V roce 1962 vstoupil Nijazov do Komunistické strany Sovětského svazu a rychle stoupal po kariérním žebříčku, aby se v roce 1985 přehoupl přes příčku prvního náměstka Komunistické strany Turkmenské SSR. Pod jeho vedením byli turkmenští komunisté jednou z nejtvrdších stranických organizací Sovětského svazu. V roce 1991 podporoval Nijazov marxistický pokus o státní převrat, ale po jeho neúspěchu se rozhodl zapracovat na odtržení Turkmenistánu.

Zobrazit na mapě Googlu

Nejvyšší Sovět brzy prohlásil Turkmenistán za nezávislou zemi a určil Nijazova za prvního prezidenta. Lidové volby v červnu 1992, v nichž byl jediným kandidátem, jej potvrdily ve funkci. O rok později se sám Nijazov prohlásil za turkmenbašiho a podezřele jednoznačný výsledek voleb v roce 1994 (99,9 % hlasů) prodloužil jeho funkční období až do roku 2002.  Aby nemusel být osvícený politik nadále pokořován nepříjemnými volebními formalitami, dostal od parlamentu v roce 1999 opožděný vánoční dárek – 28. prosince 1999 byl prohlášen doživotním prezidentem.

Po všech stránkách skvělý

Nijazov tvrdil, že Turkmeni postrádají národní uvědomění. To jim chtěl zřejmě dodat zvýrazněním vlastní osoby. Například přejmenoval město Krasnovodsk na Turkmenbaši, stejný název neslo i několik škol, letišť a dokonce první měsíc v roce. Portréty a sochy prezidenta byly rozmístěny po celé zemi, od hlavního náměstí v Ašchabadu po Karakumskou poušť. Sám Nijazov přiznával, že jeho podobizen je snad až příliš, ale tvrdil, že jde o přání lidu. Pocty se přitom nevztahovaly jen na něj, ale i na členy rodiny. V rodné vesnici Kipčak nechal na památku své matky postavit komplex budov (projekt stál odhadem 100 milionů dolarů), jenž měl symbolizovat znovuzrození turkmenského lidu.

Turkmenbaši zasáhl i do systému vzdělávání, do jehož centra postavil epos Ruhnama – směs upravené historie a morálních ponaučení – který měl plnit úlohu „duchovního vodítka pro celý národ“. Autorem Ruhnamy byl samozřejmě sám prezident. Epos byl do turkmenské kultury uveden pozvolna, ale stále nabýval na významu. Otázky z Ruhnamy se dokonce staly součástí testů nutných pro udělení řidičského průkazu.

Aby zcela odřízl nezávislé informační zdroje, zajistil Nijazov v květnu 2000 zrušení všech licencí na provozování internetového připojení. Povolení zůstalo pouze státnímu Turkmenskému Telecomu a v červnu 2001 byly uzavřeny všechny internetové kavárny. V roce 2005 tak bylo v pětimilionové populaci jen 36 000 internetových uživatelů (tedy asi 0,7 %). V roce 2004 Nijazov přikázal zavřít všechny venkovské knihovny, neboť tvrdil, že turkmenští vesničané stejně nečtou. Zahraniční politika Turkmenistánu pod turkmenbašiho vedením se dá charakterizovat slovy: do ničeho se neplést, nebýt členem žádných bezpečnostních, politických ani ekonomických uskupení.

Ve státní péči

Země má velké nerostné bohatství, na němž je prvořadě založena ekonomická stabilita Turkmenistánu. Řízení pomocí centrálního plánování tedy mohlo fungovat relativně dlouho bez toho, že by došlo k ekonomické pohromě. Vláda vedená Nijazovem přímo určovala produkci zboží i jeho ceny, úroky bankovních úvěrů a používala restrikce volné směnitelnosti měn.

Už v roce 1991 vydala vláda prohlášení, že Turkmenci mají garantováno bezplatné užívání vody, plynu a elektřiny. K těmto výdobytkům časem přibyly i „nízké“ dopravní náklady a sůl. Je ovšem potřeba objasnit, že stát, který je při více než 50% nezaměstnanosti hlavním zaměstnavatelem, dává lidem zcela minimální mzdy. Mnoho rodin tak bylo existenčně závislých na státních důchodech svých nejstarších členů.

O tuto poslední jistotu mnozí přišli v lednu 2006, kdy Nijazov prohlásil, že při sčítání lidu došlo k velké chybě, a tak je jednorázově nutné starobní důchody výrazně omezit. Turkmenbaši zrušil platby třetině důchodců a snížil je stovkám tisíc dalších lidí. Za tyto i jiné známky pokroku mu vláda pětkrát udělila titul Hrdina Turkmenistánu.

Odchod velkého Turkmena

Ne všichni si ovšem mysleli, že je Nijazov člověk na svém místě. V listopadu 2002 dokonce došlo k neúspěšnému pokusu o atentát, který byl prý iniciován uzbeckým prezidentem Islomem Karimovem. Je ale pravděpodobné, že pokus byl dílem samotného turkmenbašiho, který tak chtěl umlčet rostoucí domácí i zahraniční opozici.

V létě roku 2004 se v hlavním městě Ašchabadu rozšířila letáková kampaň za svržení a odsouzení Nijazova. Protesty nebylo možné zastavit, a tak prezident alespoň sesadil ministra vnitra s odůvodněním, že „nedělá dost pro potírání zločinu.“ Nespokojenost s prezidentem stále rostla a do toho přišla 21. prosince 2006 zpráva, že Saparmurat Atajevič Nijazov náhle zemřel ve věku 66 let. Příčinou prý bylo srdeční selhání, i když se hodně spekulovalo o otravě. Někteří opoziční politici dokonce prohlašovali, že Nijazov zemřel několik dní před oficiálním oznámením jeho úmrtí.