Tunisko: Roznětka arabského světa

Po mnoho století bylo Tunisko jednou z hlavních sil arabského světa. Významné postavení státu získalo nové rozměry, když se tuniské nepokoje na přelomu let 2010 a 2011 postupně přenesly do mnoha dalších arabských zemí
27.09.2013 - Marek Telička


Alt text

Bílý kotouč v centru vlajky představuje slunce a pěticípá hvězda a srpek měsíce jsou symboly islámu. Rudá barva má připomínat ozbrojený odpor proti turecké nadvládě, neboť vlajka je s menšími změnami v platnosti už od roku 1835

Situaci v Tunisku je možné vnímat jen v souvislosti s vládou dvou prezidentů této země. Každý z nich nastoupil do čela státu jako zachránce národa, oba odcházeli z donucení a s hanbou. První prezident Habib Ali Bourguiba se zasloužil o samostatnost země, ale zdlouhavost jeho demokratických reforem a prohlášení se doživotním prezidentem vyústily ve vojenský převrat a jeho svržení. V úřadu byl 30 let. Zine El Abidine Ben Ali, druhý prezident, byl po dlouhá léta vychvalován jako původce tuniského ekonomického růstu. Po 23 letech vlády musel před rozbouřenými davy uprchnout do zahraničí.

Prosperita není pro všechny

Po nástupu do úřadu zavedl prezident Ben Ali reformy, které posílily ekonomiku země a povzbudily zahraniční investice. Během více než dvou desítek let, kdy stál Ben Ali v čele státu, se HDP na hlavu ztrojnásobilo a celkový roční růst dosáhl v průměru 5 %. Země byla označena za jednoho z ekonomických „lvů“ Afriky. Díky některým sociálním změnám, včetně založení Národního fondu solidarity, klesla míra obyvatel žijících pod hranicí chudoby, ze 7,4 % v roce 1990 na dnešních 3,8 %. Tunisko ale i tak stále trpí vysokou mírou nezaměstnanosti, a to zejména mezi mladými lidmi. Ze současné prosperity vycházejí s prázdnou mnozí malí podnikatelé a chudí obyvatelé vesnic a městských periferií.

Falešný obraz lidských práv

Od roku 1987 země zdánlivě dělá správné kroky k demokratizaci. Byl zrušen institut doživotního prezidentství a parlament se otevřel opozičním stranám. Prezidentské proslovy jsou plné odkazů na důležitost demokracie a svobody slova. Podle Amnesty International ale „tuniská vláda klame svět předkládáním pozitivního obrazu o lidských právech v zemi, zatímco zneužívání moci bezpečnostními složkami pokračuje v plné síle a zůstává nepotrestáno“. Svoboda tisku je oficiálně zaručena, ale ve skutečnosti se do periodik nedostane žádná kritika režimu. Ministryně zahraničních věcí USA jmenovala v lednu 2010 Čínu a Tunisko jako dvě země s nejmasivnější cenzurou internetu na světě. Pro vládu Ben Aliho rozhodně nehovoří ani nepokryté protežování členů vlastní rodiny.

Inspirace proti diktatuře

V prosinci 2010 byly v Tunisku rozpoutány masové demonstrace proti vládnímu režimu. Davy protestovaly proti vysoké nezaměstnanosti, zdražování jídla, korupci, nedostatku svobody slova a jiných politických svobod. Došlo k mnoha střetům s policií a vojskem, při nichž došlo k mnoha úmrtím a zraněním v řadách demonstrantů. V polovině ledna 2011 prezident Ben Ali uprchl ze země. Poté, co jej odmítla francouzská vláda, byl přijat v Saúdské Arábii a v zemi byl vyhlášen mimořádný stav.
Protesty inspirovaly obdobné akce v rámci arabského světa, zejména v Egyptě. I tam musel dlouholetý prezident Husní Mubarak uprchnout ze země. Další protesty následovaly v Alžírsku, Jemenu, Libyi, Jordánsku, Bahrajnu, Iráku, Mauritánii nebo v Pákistánu.

Faktum

 

Oba prezidenti nezávislého Tuniska byli zpočátku vnímáni jako zachránci národa. Oba odcházeli z úřadu z donucení a s hanbou

 

Víte, že?

Rozvinutá doprava

V zemi je 30 letišť, z toho 14 se zpevněným povrchem ranvejí. Z toho osm mezinárodních. Hlavní letiště jsou v Tunisu, Djerbě, Monastiru a Tabarce. Na podzim roku 2009 byla dokončena výstavba nového letiště Enfidha, doplňujícího letecké spojení východotuniské rekreační zóny pro charterové i mezinárodní lety. Současná kapacita letišť je cca 19 mil. pasažérů. Přibližně 112 leteckých společností z 28 zemí zabezpečuje 1400 letů týdně do a z Evropy. Tuniskými leteckými společnostmi jsou Tunisair, Nouvelair, Karthago airlines, Tunis Avia a Tuninter. Železnice má 2152 km délky, hlavní koridor je mezi městy Tunis – Sús – Safákis – Gábes. Silnice mají délku 19 000 km, z toho je vyasfaltováno 13 000 km a dálnice z Tunisu do Sfaxu je dlouhá 165 km, z Tunisu na sever zatím 100 km a z Tunisu do Bizerta 60 km.

Stručné dějiny

Dnešní Tunisané jsou potomky původních Berberů a příslušníků mnoha dalších civilizací, které tento region během tisíciletí vojensky napadly nebo sem migrovaly z jiných důvodů. Známá historie dnešního Tuniska začíná s příchodem Féničanů, kteří v 8. století př. n. l. založili Kartágo a další severoafrická sídla a až do válek s Římem vládli Středomoří. Třetí z takzvaných punských válek, která ovšem byla spíše vyhlazovacím tažením, skončila v roce 146 př. n. l. úplným zničením Kartága a římským převzetím moci nad tímto územím.

Římané severní Afriku ovládali až do 5. století, kdy říše padla a Tunisko bylo zaplaveno evropskými barbarskými kmeny včetně Vandalů. V 7. století oblast dobyli muslimové a v průběhu dalších století se region stal kulturním centrem arabského světa. V 16. století bylo Tunisko začleněno do Otomanské říše a od roku 1881 až do získání samostatnosti v roce 1956 bylo francouzským protektorátem.

Prvním tuniským prezidentem byl Habib Ali Bourguiba, který zemi prohlásil republikou a zrušil tak nominální vládu otomanských bejů. Změny prezidenta Bourguiby směrovaly správným směrem, ale proces demokratizace byl pomalý. Roku 1987 se k moci dostal prezident Ben Ali, který byl znovu zvolen v letech 1989, 1994, 1999, 2004 a 2009. Na začátku roku 2011 Ben Ali uprchl ze země kvůli rostoucím nepokojům a Interpol na něj vydal zatykač kvůli rozkrádání státního majetku.

Lidé

Obyvatelstvo

Počet obyvatel: cca 10,8 milionu (odhad 2013)
Očekávaná doba dožití: 75,99 let
Prům. počet dětí: 1,71 na jednu ženu
Kojenecká úmrtnost: 21,75 z 1 000 živě narozených
Věková struktura: 22,7 % děti do 15 let, jen 7,2 % obyv. starších než 65 let
Etnické složení: Arabové 98 %, Evropané 1 %, Židé a ostatní 1 %
Náboženství: muslimové 98 %, křesťané 1 %, Židé a ostatní 1 %
Úřední jazyky: arabština, francouzština zejména jako obchodní jazyk
Gramotnost: 74,3 %
Obyvatelstvo žijící pod hranicí chudoby: 3,8 % – poslední dostupný údaj z roku 2003

Politika

Typ vlády: republika
Samostatnost: od 20. března 1956 (dříve protektorát Francie)
Hlava státu: prezident Moncef Marzouki (od prosince 2011)

Ekonomika

HDP na hlavu: 9 900 USD (odhad 2012), o něco více než Makedonie nebo Peru, méně než Černá Hora či Kolumbie
Měna: tuniský dinár, 1 dinár = cca 11,65 Kč

Geografie

Rozloha: 163 610 km2, asi dvakrát větší než ČR, zhruba poloviční v porovnání s Polskem
Hranice: 965 km s Alžírskem, 459 km s Libyí
Podnebí: na severu mírné a deštivé zimy a horká suchá léta, jižní část má pouštní klima
Nejnižší a nejvyšší bod: Shatt al Gharsah -17 m / Džebel aš-Šánabí 1 544 m

  • Zdroj fotografií
    Shutterstock

Další články v sekci