Svoboda s ručením omezeným: Jak se žije v západoafrické Libérii

Libérie je nejstarší africkou republikou. Navzdory zmíněnému náskoku však cestu ke skutečné demokracii a prosperitě dosud hledá. Brzdí ji následky vleklé občanské války a příliš rozšířená chudoba
26.02.2017 - Marek Telička


Alt text

Vlajka Libérie je variantou vlajky USA, z jejichž popudu tato první černošská republika v Africe vznikla.

Jedenáct horizontálních pruhů (šest červených a pět bílých) připomíná jedenáct signatářů deklarace nezávislosti, modré pole v levém horním rohu, zabírající šířku pěti pruhů, africký kontinent. Bílá pěticípá hvězda v modrém poli znamená zářící světlo Libérie jako tehdy jediné africké republiky. Červená barva znamená udatnost, vroucnost a vytrvalost, modrá svobodu, právo a věrnost, bílá čistotu.

Vlajka v současné podobě pochází z roku 1847, kdy došlo k vyhlášení nezávislosti. V letech 1827 - 1847, když měla Libérie statut americké kolonie, byl počet pruhů (sedm červených a šest bílých) a barev naprosto shodný s vlajkou USA. Čtverec v levém horním rohu tehdy zabíral šířku sedmi pruhů a nesl volný bílý středový kříž.

Ve zcela nedávné minulosti Libérie hrály velmi podstatnou úlohu ženy. Není přehnané tvrdit, že právě ony měly velký podíl na ukončení občanské války v roce 2003. Po dlouhé době jediné poklidné období existence Libérie se pak pojí s vládou první ženy v čele afrického státu. 

Síla ženského odporu

Od roku 2002 se v zemi utvářelo mezináboženské sdružení Ženy Libérie – masové hnutí za mír, které si kladlo za cíl zastavit ničivou občanskou válku. Začalo jako společné modlitby křesťanských a muslimských žen na každodenních rybích trzích a vyvrcholilo poklidnými demonstracemi v hlavním městě. Pokojnému odporu tisícovek žen v době, kdy byla lidská práva v Libérii nepředstavitelně omezena, se přičítá úspěšné završení mírových jednání v roce 2003, která by se jinak přinejmenším výrazně protáhla.

Účinnost těchto protestů Liberijce zřejmě přesvědčila o schopnostech něžného pohlaví. Po dvou letech přechodné vlády byla totiž v roce 2005 zvolena hlavou státu Ellen Johnson Sirleafová – první africká prezidentka vůbec. Už v roce 1985, v éře diktátora Samuela K. Doea, ji věznili kvůli odporu proti režimu. Její současná vláda čelí občasné kritice, nikdo však nemůže popřít, že se během jejích dvou funkčních období situace v zemi stabilizovala a Libérie učinila velký ekonomický pokrok. V roce 2011 obdržela Sirleafová Nobelovu cenu za mír – společně s Leymah Gboweeovou, jež stála za vznikem hnutí Ženy Libérie

Zločiny, zdraví a úplatky

Navzdory výraznému posunu k lepšímu nelze stále africkou zemi označit za pokojnou a prosperující: Známé jsou například tamní časté sexuální útoky proti ženám a znásilnění představuje vůbec nejčastěji hlášený zločin. Také zdravotní péče je omezená. Ačkoliv například kojenecká a dětská úmrtnost poklesla od roku 1990 o 70 %, nadále zůstává značná – stejně jako počet žen, jež umírají při porodech či kvůli infekcím zaneseným do těla při tzv. ženské obřízce. Praktikuje ji deset z šestnácti liberijských etnik, tudíž se krutá praxe dotýká dvou třetin místních žen.

TIP: Zavázat oči a třikrát říznout: Reportérka zmapovala děsivou praxi „ženské obřízky“

Prosazování změn a vynucování pořádku ve všech oblastech státní správy brání nejen nedostatek financí, ale i všudypřítomná korupce, kterou sama prezidentka označila při nástupu do funkce za „hlavního veřejného nepřítele“. Rovněž na tomto poli se situace pozvolna zlepšuje, přesto ještě v roce 2010 uvádělo 89 % Liberijců, že při jednání se státními úředníky museli dát úplatek.

Maso pro chudé

Obnova pomalu pokračuje, ale bezmála dvě třetiny liberijské populace stále žijí pod hranicí chudoby. Není proto divu, že v zemi trpí i příroda, z níž si Liberijci berou především dřevo a jinak nedostupné maso. Tzv. maso z buše – často pocházející z kriticky ohrožených druhů – se považuje za delikatesu. Podle průzkumu veřejného mínění z roku 2004 představuje i mezi obyvateli metropole obvyklý zdroj proteinů: 80 % domácností uvedlo, že maso z buše vaří „občas“, a asi 7 % dotázaných odpovědělo, že jej má na stole denně. 

Ekonomika Libérie je velmi slabá a země zůstává odkázána především na zahraniční pomoc. Nezanedbatelné bohatství státu však tvoří minerální zdroje a ropa, přičemž důležitou roli hraje rovněž těžba dřeva. Místnímu hospodářství se dařilo zejména v letech 2010–2013, ale epidemie eboly v následujících dvou letech další postup zarazila. Bezpečnostní situace se však podle názoru OSN zlepšuje a letos v červenci byla ze země stažena většina mezinárodních mírových jednotek. 

Pod liberijskou vlajkou

Ačkoliv je Libérie jednou z nejchudších zemí světa, pod její vlajkou se plaví zhruba 2 800 lodí – 93 % z nich ovšem vlastní zahraniční společnosti. Vlajka Libérie je po té panamské druhou nejčastější standartou na bocích světových plavidel. Vysvětlení je prosté: Loďařské firmy z Japonska, Německa, Řecka, Číny, USA a dalších států mají totiž možnost plavit se pod vlajkou jiné země. Provoz takové lodi se pak podřizuje zákonům státu, jehož vlajku plavidlo nese. Pro mnohé společnosti znamená tato volba snížení nákladů a nároků zaměstnanců, protože pracovní právo a celní povinnosti nejsou třeba právě v Panamě a Libérii tak přísné jako v domovských zemích.

Stručné dějiny

Oblast dnešní Libérie obývalo ve starověku několik kmenů, ale žádná význačnější království v regionu nevznikla. Jeho známá historie se proto začala psát až v polovině 15. století, kdy u pobřeží přistávali portugalští mořeplavci a směňovali s místními obyvateli především semena žádaných chilli papriček. 

Země osvobozených otroků

Evropským lodím pomáhali s navigací zkušení mořeplavci z kmene Kru. Přestože šlo o jeden z menších kmenů žijících na pobřeží, začalo se podle něj lokalitě říkat „země Kru“. V roce 1816 vznikla v USA Americká kolonizační společnost, jejímž hlavním cílem bylo vytvořit v Africe stát pro osvobozené otroky. Volba padla na zemi Kru, kde byla poté v roce 1822 – původně jako americká kolonie – založena Libérie.

Během několika dalších let se tam přemístilo asi dvacet tisíc afroamerických mužů a žen a v červenci 1847 došlo k vyhlášení samostatné Libérie: prvního postkoloniálního afrického státu. Veškerá moc se soustředila v rukou afroamerických osadníků a jejich potomků, jimž se říká Amerikanoliberijci. Tvořili sice asi jen 2 % obyvatel, přesto měli až do začátku 20. století výhradní volební právo. Mezinárodní komise v roce 1931 dokonce odhalila, že si někteří z těchto prominentů drželi otroky. 

Zločiny proti vlastním lidem

Naprostá dominance Amerikanoliberijců skončila až v dubnu 1980, kdy seržant Samuel K. Doe zabil s dvaceti vojáky prezidenta Williama R. Tolberta jr., nechal zlikvidovat mnoho jeho politických stoupenců a sám se stal diktátorem. Vládl deset let, ale v září 1990 byl na počátku liberijské občanské války rovněž násilně odstraněn. Mír přišel v roce 1996, ale o tři léta později vypukla další občanská válka a trvala až do roku 2003. Charles Taylor, jenž zemi vedl od roku 1997, odstoupil a později byl za válečné zločiny odsouzen k padesáti letům vězení.

Lidé

Obyvatelstvo

Počet obyvatel: zhruba 4,3 milionu; očekávaná doba dožití: 59 let; prům. počet dětí: 4,6 na ženu; věková struktura: 42,3 % dětí do 15 let, 3,17 % obyv. starších 65 let, 50 % obyv. mladších 18,3 roku; městské obyv.: 49,7 %; etnické složení: kmeny Kpelle 20,3 %, Bassa 13,4 %, Grebo 10 %, Gio 8 %, Mano 7,9 %, Kru 6 %, Lorma 5,1 %, Kissi 4,8 %, Gola 4,4 %, ostatní 20,1 %; náboženství: křesťané 85,6 %, muslimové 12,2 %, přírodní náboženství 0,6 %, ostatní 0,2 %, bez vyznání 1,4 %; jazyky: oficiálním jazykem je angličtina; obyv. pod hranicí chudoby: 63,8 %; gramotnost: 47,6 %.

Politika 

Typ vlády: republika prezidentského typu; samostatnost: od 26. 7. 1847 (nově vytvořený stát); hlava státu: prezidentka Ellen Johnson Sirleafová, viceprezident Joseph Boakai (oba od 16. 1. 2006); prezident je také šéfem vlády; volby: prezident a viceprezident se volí v přímých volbách na šest let a mohou kandidovat podruhé.

Ekonomika

HDP na hlavu: 900 USD (odhad z r. 2015; ČR – 31 600 USD), jedna z pěti nejchudších zemí světa; měna: liberijský dolar (LRD), 1 USD = 90 LRD, 1 CZK = 3,6 LRD.

Geografie

Rozloha: 111 369 km², tedy zhruba stejně jako Bulharsko; hranice: 1 667 km (s Pobřežím slonoviny, s Guineou a se Sierrou Leone); délka pobřeží: 579 km; charakter území: pobřežní nížiny přecházejí směrem na severovýchod ve vysočinu a nízké hory; podnebí: tropické, tedy horké a vlhké; suché zimy s teplými dny a chladnými nocemi, léta s velkým množstvím srážek; min. noční / max. denní teploty (°C) v Monrovii: leden–březen 21–22/31–32, duben–červen 20–21/30–32, červenec až září 20–21/29, říjen–prosinec 21/30–31; nejnižší a nejvyšší bod: Atlantský oceán (0 m) / Mount Wuteve (1 380 m).

  • Zdroj fotografií
    Shutterstock

Další články v sekci