Súdán: Země krvavých nejistot

Už rok před získáním samostatnosti vypukla občanská válka mezi severní a jižní částí Súdánu. Obyvatelé súdánského jihu se báli, že nad novým státem převezme kontrolu jeho severní část, která měla užší historické svazky s Egyptem a byla převážně arabská a muslimská. Naproti tomu na jihu byla vždy převaha černošského obyvatelstva a směs animismu a křesťanství. První súdánská občanská válka trvala až do roku 1972, kdy byla v Addis Abebě uzavřena mírová dohoda. Tím ale válečný stav v zemi zdaleka neskončil.

Sever proti jihu

V roce 1983 se prezident Nimajrí rozhodl vytvořit federální Súdán zahrnující i jižní státy. Tím byla porušena smlouva z Addis Abeby, která jihu garantovala autonomii. V květnu 1983 vznikla Súdánská lidově osvobozenecká armáda (SLOA), vedoucí síla jižního odporu proti vládě v Chartúmu. O pár týdnů později vláda prezidenta Nimajrího zrušila mírovou smlouvu z Addis Abeby a koncem téhož roku pro celou zemi vyhlásila platnost muslimského právního systému šáríja.

Válka pokračovala i poté, co byl v roce 1985 Nimajrí zbaven moci a byla zvolena demokratická vláda. Nekrvavý puč v roce 1989 dal ovšem kontrolu nad Chartúmem do rukou Umara al-Bašíra a Národní islámské fronty v čele s Hassanem al-Turabim. Súdánská vláda tak nabrala ještě radikálnější islamistický směr.

Zobrazit na mapě Googlu

Nezávislost na dohled

Jihosúdánská SLOA vznikla jako marxistické hnutí, ale její zakladatel a velitel John Garang se vedle Sovětského svazu brzy obrátil i na vlády západních zemí. Žádal je o podporu jihosúdánského křesťanského hnutí proti islamizačním tendencím súdánského severu. Tak byl konflikt, v němž šlo vedle náboženského rozměru také o střet arabských a černošských obyvatel, postaven. Nesmiřitelná občanská válka trvala více než dvacet let, vzala život asi dvěma milionům lidí a domovy zhruba čtyřem milionům (z celkem odhadovaných 32 milionů). Zničila súdánskou ekonomiku a vedla k nedostatku jídla a podvyživení obyvatelstva. Celá generace, zejména na jihu, ztratila přístup k základní zdravotnické péči, vzdělání a práci.

Na přelomu let 2003 a 2004 došlo k velkému pokroku v mírových hovorech mezi jižními rebely a severní vládou a v lednu 2005 byla mezi oběma stranami podepsána v Nairobi mírová dohoda. Ta mimo jiné garantovala jižnímu Súdánu šestiletou autonomii s následným referendem o nezávislosti jihu.

Pastevci proti zemědělcům proti vládě

Na pozadí konfliktu mezi severem a jihem se začal rodit ozbrojený konflikt v Dárfúru. Už ke konci první občanské války severu proti jihu docházelo na začátku 70. let 20. století v Dárfúru k ozbrojeným střetům mezi pasteveckými a zemědělskými kmeny. K bojům o použitelnou půdu a pastviny zásadně přispíval nedostatek vody, a tak se postupem let přiostřovaly místní konflikty a rostla frustrace Dárfúřanů.

V roce 2003 vypuklo otevřené povstání proti chartúmské vládě jako důsledek mnohaletého zanedbávání a útlaku. Ke společnému boji proti vládě v Chartúmu se dárfúrští povstalci rozhodli i proto, že viděli, jak jižní SLOA má po mnoha letech bojů na dosah nezávislost a chtěli dosáhnout téhož. Povstalecké skupiny vzaly útokem vládní cíle v Dárfúru, ukořistily velké množství zbraní a zabily mnoho policistů. Chartúmská vláda nemohla odpovědět vlastní vojenskou silou, která byla stále vázána na jihu země. Proto vyzbrojila arabské dobrovolnické oddíly Janjaweed a zmocnila je k boji s rebely.

V Dárfúru o Chartúm

Situaci v Dárfúru nelze jednoznačně popsat a její obraz v médiích se od skutečnosti v mnohém liší. Předně nejde o náboženský boj mezi křesťany a muslimy. Obyvatelé Dárfúru jsou v převážné většině muslimové – stejně jako útočící jednotky. Nejde ani o konflikt mezi černým a arabským obyvatelstvem – mnoho dárfúrských kmenů se hlásí k arabské národnosti a černošská a arabská krev je zde velmi promísena.

Vedle jiných činitelů se tady projevuje dlouholetý politický boj mezi súdánským prezidentem Bašírem a významným islámským duchovním vůdcem Hassanem al-Turabim. Neshody mezi dřívějšími spolupracovníky vedly v průběhu let k uvěznění Turabiho a jeho pozdější internaci v domácím vězení. Tento extrémisticky laděný univerzitní profesor, který před rokem 2001 neváhal Usámu Bin Ládina nazvat hrdinou, byl obviněn z podpory jedné z dárfúrských rebelských skupin, kterou vedou někteří z jeho dřívějších studentů. Dárfúr je proto i bojištěm o vládu nad Chartúmem.

V Dárfúru o ropu

Západní část Súdánu je i dějištěm mezinárodní politiky. Projevuje se zde vliv sousedního Čadu, jehož prezident Idriss Deby si v roce 1990 udělal z Dárfúru vojenskou základnu pro bleskový útok do své země. Díky němu se dostal k moci, ale jako příslušníka jednoho z dárfúrských etnik jej tento akt později vázal k podpoře dárfúrských rebelů. Někteří z nich mají dnes základny v Čadu, zatímco súdánská vláda je obviňována, že v Dárfúru podporuje čadské rebely bojující proti Debymu.

Do děje vstupuje i Čína, pro niž je Súdán čtvrtým největším dodavatelem ropy. Čínská vláda prohlásila, že bude chartúmský režim podporovat a použije svého práva veta v bezpečnostní radě OSN, aby na Súdán nebyly uvaleny žádné sankce. Chartúmská vláda se tedy cítí do značné míry chráněna.

Jihosúdánští povstalci zase mají pocit, že za všech okolností budou mít podporu americké vlády. I proto už byla několikrát ze strany rebelů ukončena mírová jednání. Přispělo tomu označení „genocida“, které střetům v září 2004 přisoudil americký ministr zahraničí Colin Powell. Američané ale přitom začali spolupracovat s „původci genocidy“ – chartúmskou vládou – na „boji proti terorismu a nastolení míru na jihu země“, což do situace vnáší další zmatek.

Vrstvy dárfúrského konfliktu

Na první pohled je konflikt bojem utlačovaných Dárfúřanů za podíl na súdánském bohatství a moci v centrální vládě. Zároveň ale jde o kmenovou válku mezi obyvateli Dárfúru, a když se podíváte pozorněji, zjistíte, že ve hře je mnohem víc faktorů. Do zřejmě největšího ozbrojeného konfliktu současnosti jsou zapojeny i zcela netušené motivy. Dárfúrský konflikt se tak stále komplikuje a podle neoficiálních zdrojů má na kontě 200–400 tisíc mrtvých a víc než 2,5 milionu uprchlíků.

Na základě výsledků referenda vznikla v červenci roku 2011 Jihosúdánská republika. Mezi oběma nyní již samostatnými státy doznívá řada sporů, ale oddělení Jižního Súdánu k jisté stabilizaci v regionu s největší pravděpodobností přispěje.