Severní Korea: Temnota komunistické země

Druhá světová válka skončila, japonská okupační vojska odešla a obyvatelům Koreje se otevřela naděje na klidnou budoucnost. To ovšem netušili, že v důsledku rozhodnutí světových mocností bude Korejský poloostrov brzy rozdělen na dva ideologicky naprosto rozdílné státy, které se v oficiálně dosud trvající válce stanou nesmiřitelnými nepřáteli na protilehlých stranách nejdiskutovanější světové hranice.

Američané na jihu, Rusové na severu

Už čtyři dny před kapitulací Japonska (15. srpna 1945) bylo americkými důstojníky navrženo sovětským vojenským představitelům rozdělení sféry vlivu na Korejském poloostrově. Oblast severně od 38. rovnoběžky připadla pod správu Sovětů, v jižní části poloostrova rozhodovali Američané. V Koreji vznikly dvě oddělené vlády s rozdílnými ideologiemi (stejně jako v Německu nebo Vietnamu).

Na severu se k moci dostal Kim Ir-sen, na jihu svěřily USA správu charismatickému Ri Sung-manovi. V září 1946 předaly USA korejskou otázku na půdu OSN, která pomohla zorganizovat volby v květnu 1948. Na základě jejich výsledků byla 15. srpna 1948 vyhlášena Korejská republika (KR) s prezidentem Ri Sung-manem. Severní část uspořádala vlastní volby a 9. září 1948 byla vyhlášena Korejská lidově demokratická republika (KLDR) s premiérem Kim Ir-senem. Správním střediskem jižní části se stal Soul, vláda Severní Koreje se usadila v Pchjongjangu.

Zobrazit na mapě Googlu

Korejská válka – tam a zase zpátky

Napětí mezi znepřátelenými stranami pomalu eskalovalo. V červnu 1950 napadla Severní Korea za tiché podpory SSSR jih země s cílem spojit obě části násilnou cestou. Vláda v Soulu byla zaskočena a severokorejská armáda rychle postupovala k jihu. OSN se rozhodla zakročit a vzniklá koalice států v čele s USA zahájila v září 1950 protiútok, kterým byli severokorejci zatlačeni na konci října až k Pchjongjangu.

V této fázi války vstoupila do konfliktu Čína, která se cítila postupem západních vojsk ke svým hranicím ohrožena a v listopadu nasadila do války asi půl milionu vojáků. Následoval ústup až pod 38. rovnoběžku a druhý útok Severní Koreje a ČLR s nasazením skoro milionu mužů zatlačil frontu hluboko pod Soul. Kvůli špatnému zásobování a neustálému ostřelování silami OSN se museli Číňané a korejští komunisté stáhnout zpět ke 38. rovnoběžce.

V červnu 1951 byla zahájena jednání o příměří, ale boje pokračovaly dál. V následujících dvou letech se znepřátelené strany sešly u jednacího stolu celkem 159krát a 27. července 1953 podepsala OSN s představiteli Severní Koreje a Číny „Dohodu o příměří“ (mírová smlouva nebyla doposud uzavřena, takže se Jižní a Severní Korea vlastně dodnes nachází ve válečném stavu). Po třech letech války, která za sebou zanechala čtyři miliony obětí, se dělící čára mezi oběma Korejemi ustálila téměř přesně tam, kde byla na začátku.

Nemocný ekonomický tygr

Po válce nechal Kim Ir-sen odstranit své politické protivníky a stal se neomezeným vládcem Severní Koreje. Zpočátku ovšem vypadal rozvoj KLDR velmi nadějně a centrální plány nesly ovoce, které se nedalo přehlédnout. V 60. letech byla severokorejcům poskytována bezplatná lékařská péče, vysokoškolské vzdělání i dostatek jídla a KLDR byla v míře rozvoje průmyslu ve Východní Asii na druhém místě za Japonskem. V porovnání s Čínou i politickými převraty zmítanou Jižní Koreou navíc poskytovala svým obyvatelům i slušné bydlení. Totalitní režim si vůbec nepřipouštěl, že ekonomické úspěchy jsou ve velké míře dány výraznou hospodářskou podporou Sovětského svazu.

Poslední korejská dynastie

Kim Ir-sen nahradil Marxismus-leninismus vlastní ideologií čučche („jistota jen v nás“), která kladla důraz na samostatnost vedoucí až separaci státu od okolního světa. Poté došlo k Rusko-čínskému konfliktu a Kim Ir-sen byl sovětskou stranou nařčen z podpory Číny. Sovětská hospodářská pomoc byla citelně snížena, nedostatky centrálního plánování vystoupily na povrch a politika uzavřenosti nedovolovala orientaci na západní státy.

Přišel ropný šok roku 1973 a srazil severokorejskou ekonomiku definitivně na kolena. Země neměla žádné zboží na vývoz. Proto si na velké investice do těžkého strojírenství, těžebního průmyslu a zejména armády musela stále víc půjčovat a dostala se do obrovských dluhů. Problémy Severní Koreje se stále prohlubovaly. Po smrti Kim Ir-sena v roce 1994 nastoupil do čela země jeho syn Kim Čong-il, ustavený jako následník už mnoho let předtím.

Jaký otec, takový Kim

Pod vládou Kim Čong-ila ekonomická stagnace pokračovala. Vláda nedokázala vytvořit fungující tržní ekonomiku, stále drží v armádě velké množství mužů v produktivním věku a valnou část svého nízkého HDP věnuje na zbrojení. Infrastruktura státu se rozpadá, stále více vázne i základní výroba elektřiny.

Důsledkem je fakt, že Severní Korea už nedokáže pokrýt ani polovinu potřeb jídla v zemi. Na hladomor mezi lety 1996 a 1999 zemřelo odhadem přinejmenším 600 000 lidí a podle Amnesty International trpěla v roce 2003 více než polovina obyvatel KLDR podvýživou. Dnes není situace o mnoho lepší. Na sever poloostrova proudí humanitární pomoc z USA, Jižní Koreje, Číny a Evropské unie. Navzdory tomu vláda stále setrvává v odporu vůči dnes mnohonásobně bohatší Jižní Koreji, USA, Japonsku a dalším západním zemím. Ačkoli zahraniční média mají do země minimální přístup, je veřejným tajemstvím, že zde stále dochází k popravám a mučení, zejména kvůli náboženství. Věznice a pracovní tábory jsou hrozbou pro ty, kdo by se chtěli režimu vzepřít.

Světlo na konci reaktoru

V únoru 2005 severokorejská vláda prohlásila, že má jaderné zbraně. Přes určité pochybnosti zejména ruských odborníků byla existence nukleárních zbraní potvrzena zkušebním výbuchem v říjnu 2006. Pchjongjangský režim má i velmi aktivní program vývoje balistických raket, což využívá k nátlakovému jednání s OSN a ostatními zeměmi.

V únoru roku 2009 podepsali severokorejští představitelé s Jižní Koreou, USA, Ruskem, Čínou a Japonskem dohodu, v níž se zavázali k zastavení svého jaderného programu a ukončení provozu jaderného reaktoru v Yongbyon výměnou za ekonomickou a energetickou pomoc.

V prosinci roku 2011 však převzal vládu v zemi Kim Čong-un a jeho upevňování moci sebou přineslo eskalaci vojenského napětí v regionu a další hrozby jadernými zbraněmi. Svět s napětím čeká, kam bude Severní Korea pod vládou třetího Kima nadále směřovat.