Rozpolcené Katalánsko a jeho věčný boj o samostatnost

Katalánsko je jedním ze 17 autonomních regionů Španělského království. Mnohokrát v historii se již pokusilo o odloučení a útočiště hledalo hlavně u sousední Francie, přesto jeho snahy nikdy neuspěly. Letos v říjnu se však situace opakovala. 

Příliš tvrdý zásah

Katalánsko vyprodukuje pětinu španělského HDP a jeho ekonomická síla je srovnatelná například s Portugalskem. Samotná Barcelona – jež má status katalánského hlavního města, a v roce 1992 z této pozice dokonce pořádala olympijské hry – přivítá ročně na osm milionů turistů, kteří tam samozřejmě utratí spoustu peněz. Katalánci jsou si své pozice dobře vědomi a představa, že by měli „živit“ méně produktivní regiony, je nenaplňuje nadšením. Obzvlášť velká vlna nevole se zvedla, když v roce 2012 zasáhla Španělsko globální finanční krize – škrty a utahování opasků totiž nejvíc pocítilo právě Katalánsko. 

Oblast má vlastní parlament i vládu a její autonomii potvrzuje španělská ústava; přesto se stále zodpovídá Madridu, který reprezentuje království jako celek. Když letos Kataláncům došla trpělivost a jejich předseda vlády Carles Puigdemont vyhlásil na 1. října veřejné referendum o osamostatnění, učinil tak bez souhlasu centrální vlády. Ta jeho jednání označila za protiústavní, což potvrdil také ústavní soud. Madrid se však poněkud nešťastně rozhodl účastníky hlasování rozehnat násilím. 

Zobrazit na mapě Googlu

Devadesát ze čtyřiceti

V následujících potyčkách utrpělo bezmála 900 lidí zranění. Policie místy dokonce použila gumové projektily, přesto se referendum v nepříliš přehledných podmínkách uskutečnilo a podle katalánské vlády se 90 % hlasujících vyslovilo pro samostatnost. Nutno ovšem poznamenat, že se k urnám dostavilo jen 43 % oprávněných voličů. Madrid také zdůraznil, že příznivci setrvání ve společném státě ilegální volbu po právu ignorovali. 

Snahu o odtržení odsoudil jak král Filip VI., tak centrální vláda, jež byla připravena zmařit případné další pokusy aktivováním článku 155 španělské ústavy – podle něj může rozpustit katalánský parlament a převzít kontrolu nad policií i médii. Na protest prošly ulicemi Barcelony a Madridu zástupy demonstrantů, do pokojných akcí se však zapojili také ti, kteří s osamostatněním nesouhlasí. Evropská unie sice kritizovala nasazení policejních sil a razanci zákroku, přesto podporuje celistvé Španělsko. 

Na konci října španělská vláda skutečně přebrala vládu nad Katalánskem. Vláda Carlese Puigdemonta byla sesazena a katalánský parlament rozpuštěn. Funkci katalánského premiéra oficiálně přebral španělský premiér Mariano Rajoy, který ale zároveň většinu kompetencí delegoval na místopředsedkyni španělské vlády Sorayu Sáenzovou. Španělský ústavní soud později zablokoval rezoluci o nezávislosti Katalánska. Nejvyšší soud se mezitím začal oficiálně zabývat obviněním ze vzpoury. Po zveřejnění obvinění odjel Puigdemont s pěti svými ministry do Belgie. 

Na polovinu prosince 2017 byly vypsány předčasné volby do katalánského parlamentu, ve kterých zvítězila strana Ciudadanos, která je proti odtržení Katalánska od Španělska. Většinu mandátů ale získaly separatistické strany Společně pro Katalánsko (JxCat) a Republikánská levice Katalánska (ERC).