Martinik: Malý ostrov třtinového zázraku

V jazyce domorodých obyvatel se Martinik kdysi nazýval Madinina, tedy „ostrov květin“. Dnes by mu však spíš slušelo označení „ostrov cukrové třtiny“, neboť na stébla zmíněné trávy tam narazíte doslova na každém kroku. Paradoxně přitom nejde o původní rostlinu: První sazenice se totiž na Martinik dostaly až s Evropany, kteří do Karibiku poprvé připluli v éře velkých zámořských objevů (viz Stručné dějiny). 

Kus Francie v Karibském moři

Původní však na Martiniku není ani většina současného obyvatelstva, z 90 % černošského. Vesměs se jedná o potomky afrických otroků, jež Evropané přiváželi z černého kontinentu kvůli rostoucí poptávce po pracovní síle. Zrušení otroctví se Martinik dočkal až v roce 1848 zásluhou francouzského ministra Victora Schoelchera, který těmto bojům o svobodu v Karibiku zasvětil většinu své politické kariéry. 

Na ostrově zůstává jeho odkaz dodnes živý, a tamní čtvrté největší město se dokonce na jeho počest jmenuje Schoelcher. Francouzský vliv je však na nevelké karibské pevnině patrný i jinak – z rukou země galského kohouta se totiž ostrov už nikdy nevymanil. Ve městě Trois-Îlets se kupříkladu narodila budoucí Napoleonova manželka Joséphine. 

Ostatně hlavní město se jmenuje Fort-de-France, tedy doslova „francouzská pevnost“, ovšem svůj současný status získalo v důsledku nešťastné náhody: Původní metropolí dlouho zůstával přístav Saint-Pierre, založený v roce 1635 prvními přistěhovalci. Na počátku 20. století jej však smetl výbuch sopky Mont Pelée. Ve Fort-de-France dnes žije čtvrtina obyvatel ostrova a jeho význam dává tušit i fakt, že se jedná o pátý nejfrekventovanější francouzský přístav.

Zobrazit na mapě Googlu

Rum, magnet na turisty

Na jedné straně přinesla přítomnost Francouzů Martiniku ekonomickou prosperitu a zvýšila jeho globální význam, ale znamenala i zkázu pro domorodce. Zmizelo například tradiční zemědělství a původně pestrá políčka nahradily jednotvárné plantáže cukrové třtiny, která se rychle proměnila v mimořádně úspěšný obchodní artikl. 

Dnešní ekonomika Martiniku sice z valné části staví na příjmech z turistického ruchu, nicméně jejím pilířem zůstává právě rum. Oproti ostatním karibským nápojům svého druhu je přitom specifický: K výrobě se totiž používá pouze šťáva z rostliny, nikoliv melasa, tedy odpad při produkci cukru. Během sezony sklizně, jež trvá od února do června, se získaná surovina zpracovává v jedné z jedenácti dosud fungujících palíren, přičemž většina je přístupná veřejnosti. Největší z nich – La Mauny – vyrobí na dva miliony litrů prvotřídního rumu ročně.