Libye: Zlobivé dítko Afriky

Moderní dějiny Libye byly 40 let spojeny s postavou plukovníka Muammara Abu Minyar al-Kaddáfího. Ačkoli stárnoucí politik nikdy neměl oficiálně přidělen veřejný úřad nebo titul, byl už od roku 1969 faktickou hlavou tohoto severoafrického státu.

Kaddáfí se narodil v roce 1942 v chudém pouštním regionu Sirte. Dostal tradiční náboženské vzdělání a později navštěvoval přípravnou školu Sebha ve Fezzanu. V roce 1961 byl vyloučen pro nežádoucí politické aktivity a v témže roce vstoupil do vojenské akademie v Benghází. Tu v roce 1965 absolvoval a poté byl poslán na dodatečný výcvik do Velké Británie v Královské vojenské akademii v Sandhurstu. V roce 1966 se vrátil zpět do Libye a byl jmenován důstojníkem zvláštních jednotek.

Plukovník v čele státu

Prvního září 1969 provedla malá skupina vojenských důstojníků pod vedením Kaddáfího pečlivě plánovaný vojenský převrat. Všichni nejvyšší vojenští činitelé byli v tu dobu mimo hlavní město a král Idris se léčil v Turecku. Díky tomu se vůči převratu nezvedl téměř žádný odpor. Monarchie byla okamžitě zrušena a vůdcové převratu vyhlásili vznik Libyjské arabské republiky (od roku 1977 Libyjská arabská lidová socialistická džamáhíria). Teprve asi za týden vešlo ve známost, že vůdcem převratu a tajemné „Revoluční rady“ je Muammar Kaddáfí, který byl až do smrti titulován jako „Bratr vůdce.“ Kromě toho, že se nechal z kapitána povýšit na plukovníka, ovšem neměl žádný oficiální titul. Podle jeho vlastních slov „Libyi vládl lid,“ – proto prý nepotřeboval žádný grandiózní titul nebo vysokou vojenskou hodnost.

Kaddáfího revoluční rada zavřela americké a britské základny na libyjské půdě, pozavírala vojenské příznivce monarchie, posílila armádu a zavřela veškeré deníky, kostely a politické strany. Všechen majetek, který patřil Italům a Židům s cizí státní příslušností, byl zabaven a ze země bylo vyhoštěno téměř 30 000 italských usedlíků. Uvěznění politických oponentů znamenalo pozoruhodný primát – nejvíce vězňů na hlavu na světě. Na druhou stranu Revoluční rada vložila velké prostředky do zemědělství a dlouhodobých programů rozvoje a životní úroveň obyčejných Libyjců se začal pozvolna zvyšovat.

Zobrazit na mapě Googlu

Otec Arabů

Kaddáfí postavil svůj režim na směsici arabského nacionalismu, prvcích sociálního státu a „přímé lidové demokracii“. Systém, který umožnil soukromé vlastnictví malých společností, zatímco stát ovládal všechny velké, pojmenoval „Islámský socialismus“. Do popředí postavil islámskou morálku, mimo zákon pak alkohol a hazard. Svoji politickou filozofii vymezil v Zelené knize, vydané ve třech dílech mezi lety 1975 a 1979. Ve skutečnosti ale byla politická skutečnost Libye mnohem méně idealistická a režim musel pro své zachování často sáhnout k násilí.

V mezinárodní politice Kaddáfí vsadil na kartu pan-arabismu a pan-islamismu. V roce 1972 se pokusil vytvořit „Federaci arabských republik“ (Libye, Egypt a Sýrie), ale různost všech tří zemí odsoudila myšlenku k zániku. Postupně čekal podobný osud i snahy o spojení Libye s Tuniskem (1974), Sýrií (1980), Čadem (1981), Marokem (1984), Alžírskem (1986) a Súdánem (1991). Je pozoruhodné, že navzdory těmto neúspěchům a mnoha vážným sporům, které Libye s okolními zeměmi v minulosti měla (např. vleklý územní spor s Čadem o pás Aouzou mezi roky 1973 až 1994), zůstává se svými sousedy po dlouhou dobu v míru a dokonce přátelských vztazích.

Zavržený režim

Libyjský režim byl od 70. let minulého století spojován s mnoha teroristickými akcemi a Kaddáfí měl image hlavního mecenáše mezinárodního terorismu. Pravděpodobně podporoval i Hnutí černého září, které stálo za masakrem na letní olympiádě v Mnichově v roce 1972. Kvůli mnoha podobným projevům nepřátelství zavedly v roce 1982 Spojené státy proti Libyi rozsáhlé ekonomické sankce. V roce 1984 byla před Libyjským velvyslanectvím v Londýně zastřelena policistka Yvonne Fletcherová, která dohlížela na demonstraci proti Kaddáfímu. Britové byli přesvědčeni, že smrtící výstřely vyšly z oken ambasády, ale libyjští vyslanci se zaštítili diplomatickou imunitou a po desetidenním obléhání jim byl povolen návrat do Libye. Britská vláda přerušila jakékoli diplomatické styky s Tripolisem a libyjský status nepřátelského a nebezpečného státu byl na dlouhá léta zpečetěn.

V roce 1986 USA obvinily Libyi z podílu na palestinských atentátech na letištích ve Vídni a Římu v prosinci 1985, při nichž bylo zabito 20 lidí. Kaddáfí označil tyto útoky za heroický čin. Napětí dále eskalovalo vojenské cvičení amerického námořnictva demonstrativně prováděné blízko libyjského pobřeží. Pumový útok v dubnu 1986 na diskotéce v Berlíně zabil dva lidi a více než 200 zranil. Podnik navštěvovalo mnoho amerických vojáků a Spojené státy činily za tento útok odpovědnou Libyi. Odvetné ostřelování Tripolisu a Benghází americkými raketami znamenalo smrt asi 130 lidí, mezi nimi i Kaddáfího adoptované dcery.

V prosinci 1988 vybuchla nálož plastické trhaviny na palubě letu 103 společnosti Pan Am z Londýna do New Yorku. Při pádu letadla, jehož trosky dopadly ve městě Lockerbie ve Skotsku, zahynulo 270 lidí, z toho 189 Američanů. Dalších 10 let mezinárodního politického života Libye bylo touto katastrofou poznamenáno. Kaddáfí dlouhou dobu odmítal vydat mezinárodnímu soudu dva Libyjce obviněné z útoku. Až v roce 1999 byl přemluven jihoafrickým prezidentem Nelsonem Mandelou a generálním tajemníkem OSN Kofi Annanem k vydání obviněných do Holandska, kde byli souzeni podle skotského práva. Teprve v roce 2003 Libye formálně přijala odpovědnost za atentát a Kaddáfí se zavázal zaplatit odškodné v celkové výši 2,7 miliard dolarů rodinám 270 obětí katastrofy.

Zpět do „slušné společnosti“

Od poloviny 90. let začal Kaddáfí pracovat na zlepšení vztahů se západním světem. Už v roce 1999 se Libye zavázala bojovat proti Al-Kaidě a po útoku 11. září 2001 byl Kaddáfí jedním z prvních, kdo jej jednoznačně odsoudili. Po svržení iráckého režimu Saddáma Husajna prohlásil Kaddáfí, že jeho země má zbraně hromadného ničení a je připravena se jich vzdát. Je možné, že jednal ze strachu, aby jeho režim neskončil stejně jako vláda v Iráku, ale odborníci tvrdí, že šlo o další logický krok normalizace vztahu se Západem.

Postupně byly vůči Libyi rušeny sankce mnoha západních zemí a v březnu 2004 navštívil zemi britský premiér Tony Blair – první vrcholný politik západního světa po mnoha desítkách let. V květnu 2006 i Spojené státy plně obnovily diplomatické styky s Libyí a vymazaly ji ze seznamu teroristických zemí. Obrat Muammara Kaddáfího od zapřisáhlého nepřítele Západu ke „spolubojovníkovi v mezinárodní válce proti terorismu“ se dá pochopit. Kaddáfího ideály se neuskutečnily: nevznikla žádná arabská unie, nejrůznější polovojenské organizace, které Muammar podporoval, nedosáhly svých cílů a zánik Sovětského svazu posílil Spojené státy.

Jeho režim i život ukončila v roce 2011 občanská válka. 7. července 2012 se pak konaly volby do přechodného parlamentu. Panovaly sice ostré spory kvůli počtu delegátů z jednotlivých částí Libye v kongresu, ale to zažehnala Národní přechodová rada. Následně pozorovatelé EU a OSN označili průběh voleb za úspěšný, a tak mohla být 8. srpna 2012 předána moc parlamentu.