Bahrajn: Čekání na den, kdy vyschne ropa

Malému ostrovu v Perském zálivu vládne už od konce 18. století královský rod Al Chalífa. A kdyby Bahrajnu nezačala docházet ropa, pravděpodobně by sunnitští panovníci neomezeně kralovali i v 21. století. Za daných okolností však museli učinit alespoň nějaké ústupky. 

Demokracie až v 21. století

Když začaly ropné rezervy Bahrajnu vysychat, ekonomika státu zakolísala. Země rozdělená na sunnitskou menšinu a šíitskou většinu se poprvé zachvěla v základech v roce 1994, kdy panovník ignoroval petici požadující větší demokratická práva. Následovaly protesty a na jaře 1996 také výbuchy bomb. O tři roky později emír Isa bin Salman Al Chalífa zemřel a na trůn nastoupil jeho syn Hamad bin Isa. 

Nový vládce slíbil zavést systém plně voleného parlamentu a zřídit konstituční monarchii. Propustil politické vězně, umožnil exulantům návrat do země a prohlásil všechny občany za rovnoprávné. Násilí na čas ustalo. V roce 2001 se konalo historicky první národní referendum, na jehož základě se pak v únoru 2002 stal Bahrajn skutečně konstituční monarchií a Hamad bin Isa stanul v jejím čele jako král. Do státních úřadů mohou od té doby kandidovat jak muži, tak ženy. Panovník také nechal vytvořit systém kontrol, které měly učinit hospodaření se státními financemi transparentním. 

Plíživá proměna

Před nástupem současného krále k moci bylo v Bahrajnu na denním pořádku porušování lidských práv, včetně mučení a věznění bez soudu. Hamad bin Isa udělal svými reformami obrovský krok kupředu a organizace Amnesty International hovořila o jeho snahách jako o „historickém období v oblasti lidských práv“. Kolem roku 2007 se však bohužel začalo mučení opět považovat za standardní nástroj k udržování pořádku – a v roce 2011 označila organizace Human Rights Watch situaci v Bahrajnu za deprimující.

Asi nejvýmluvnějším dokladem tamního bezpráví je postavení utlačované šíitské většiny, která tvoří zhruba tři čtvrtiny všech bahrajnských muslimů, respektive víc než polovinu obyvatel. Nespokojenost těchto Bahrajnců se znovu projevila v roce 2011, kdy je tzv. arabské jaro povzbudilo k protestům proti sunnitské vládě. První měsíc postupovala vláda shovívavě a odpor se odehrával v mírném duchu. Poté však Bahrajn požádal o ozbrojenou pomoc Saúdskou Arábii, vyhlásil tříměsíční mimořádný stav a na opozici tvrdě udeřil. Následovaly tisíce zatčení a systematického mučení: Udává se, že při protestních akcích v roce 2011 zemřelo 35 lidí a dalších pět desítek osob násilně zahynulo při střetech v následujících letech. 

Nafta stále nad zlato

Nepokoje z roku 2011 se projevily i propadem bahrajnské ekonomiky. Země je díky ropným ložiskům opravdu bohatá; stálý pokles zásob černého zlata i jeho cen byl ovšem příčinou, proč v roce 2015 skončilo hospodaření státu s deficitem čtyř miliard dolarů. Už dřív začala vláda zkoumat potenciál jiných ekonomických sektorů – především podnikla kroky, aby se ostrov proměnil v jedno z bankovních center islámského světa. Vedle toho se ovšem v zemi dál intenzivně pátrá po nových ložiscích ropy a zemního plynu. Nafta totiž stále generuje 86 % státních příjmů a jiná odvětví za ropným průmyslem jen pokulhávají. 

Vláda se musí vypořádat s aktuálním finančním propadem a dlouhodobě zvýšit bahrajnskou konkurenceschopnost na poli průmyslu, bankovnictví a turistiky. Jen tak může najít rovnováhu mezi dostupnými peněžními zdroji a požadavky Bahrajnců, kteří jsou zvyklí na velkorysé státní dávky.