Argentina: Útěk z ekonomické propasti
Argentinská vlajka byla používána již při bojích za samostatnost. Blankytně modrá prý představuje oděv Panny Marie a bílá stříbro (název Argentiny je odvozen od latinského názvu stříbra – argentum), podle jiné teze jde o barvy odvozené od Río de la Plata (doslova Stříbrná řeka). V roce 1818 bylo do středu umístěno žluté slunce (tzv. Sol de Mayo = Květnové slunce), které představuje inckého slunečního boha Inti. Tato varianta vlajky se nazývá ceremoniální. Varianta vlajky bez slunce (ozdobná vlajka) se považuje za rovnocennou národní vlajku variantě se sluncem, ceremoniální se však používá jako státní, národní a námořní a jusí viset vždy výš, než ozdobná.
Po smrti prezidenta Juana Peróna a odchodu Isabely Perónové, jeho třetí manželky a nástupkyně na prezidentském postu, se v březnu 1976 ujala v Argentině moci vojenská junta.
Jména teroru
Po dobu následujících osmi let se samozvaná vojenská vláda obrátila proti svým obyvatelům. Aby se udržela u moci, přistoupila k praktikám, které byly později označeny jako „špinavá válka“. Samotná vojenská junta prohlašovala, že musela během osmiletého období sáhnout k „odlišným metodám“, aby udržela společenský řád a od těchto postupů byl termín odvozen. V rámci soudního přelíčení, které bylo po ukončení režimu nesvobody vedeno, ovšem hlavní prokurátor prohlásil, že toto vysvětlení předpokládá, že v zemi probíhala občanská válka, která by možná do jisté míry zabíjení ospravedlnila. Podle prokurátora šlo ale ve skutečnosti o eufemismus, který měl zakrýt zločinecké aktivity, jenž se ukrývaly pod pláštěm legitimních vojenských operací.
Na denním pořádku bylo zatýkání, mučení, popravy – většinou odborářů, aktivistů a studentů. Během této doby „zmizelo“ zhruba 30 000 lidí. Šéf tehdejší vlády, Jorge Rafael Videla, dal systematické perzekuci vlastních občanů další jméno – Národní reorganizační proces. Soud měl ovšem na takovou reorganizaci vlastní názor a odsoudil všechny představitele vojenského režimu k doživotnímu vězení.
Města duchů
Vojenská diktatura po sobě nechala několik veřejných staveb, ale především nesplacené zahraniční půjčky. Od těchto let se počítá začátek velkých ekonomických problémů určovaných především snahou splatit státní dluhy a bojem s korupcí.
Devadesátá léta 20. století byla odstartována hyperinflací a prezident Carlos Menem pro její potlačení zavedl fixní sazbu mezi pesem a dolarem. Rovněž byly odstraněny některé investiční překážky. To znamenalo dočasnou stabilizaci, ale uměle zavedená vazba k dolaru musela být udržována jen zaplavením argentinského trhu americkou měnou. V důsledku toho státní dluhy ještě vzrostly a mnohé státní podniky musely být privatizovány.
Naprosté otevření trhů vedlo k zaplavení místního trhu zahraničním zbožím a kolapsem domácího průmyslu. Mnohá průmyslová městečka se změnila v „města duchů“, odkud lidé utíkali a vlaková doprava do nich byla rušena. Na periferiích velkých měst rostly slumy.
Vystřízlivění z blahobytu
Mezinárodní měnový fond zpočátku pěl chválu na liberální ekonomiku Argentiny, která se stala zdánlivě prosperující zemí. Argentinci cestovali do zámoří, spořili v dolarech a dováželi do země spoustu zboží. Zdaleka ne všichni ale patřili k těm, kdo se o svou existenci nemuseli obávat. Ke konci 90. let minulého století nezaměstnanost dosahovala 25 % ekonomicky aktivní populace a dalších 15 % práceschopných pracovalo jen na částečný úvazek. Velké zahraniční dluhy a nadhodnocená měna způsobily pozvolný skluz k hluboké ekonomické krizi, která ukončila falešný pocit stability a blahobytu.
Krize vyvrcholila v listopadu 2001, kdy vládnoucí koalice musela sáhnout k několika mimořádným opatřením včetně zmrazení bankovních účtů. Účelem bylo zamezit odlivu peněz ze země a tím i dalšímu prohloubení krize. Lidé reagovali pouličními protesty plnými násilí a střety s policií. V atmosféře paniky a beznaděje opustil svůj úřad tehdejší prezident Fernando de la Rúa.
Odraz ode dna
Ekonomická krize rozmetala veškerou důvěru v politiky a jedním z často skandovaných hesel tehdejších dnů bylo: „Všichni by měli jít!“ Není divu, že během následujících týdnů se v čele vystřídalo několik prezidentů. Na začátku roku 2002 byl dočasným prezidentem Argentiny jmenován Eduardo Duhalde. Vazba s dolarem byla opuštěna, což způsobilo raketovou inflaci. Díky flexibilní měně bylo ovšem možné úspěšně začít podporovat export, znovu oživit některé průmyslové podniky a do konce roku 2002 relativně stabilizovat ekonomiku.
V roce 2003 se stal prezidentem Néstor Kirchner a v roce 2007 jej vystřídala jeho žena Cristina Fernández de Kirchner. Zdá se, že nástupnictví prezidentů a jejich silných manželek má v Argentině další pokračování a mohlo by mít i dobrý vliv na ekonomickou situaci. Ještě během vlády prezidenta Kirchnera země restrukturalizovala dočasně neplacené zahraniční dluhy a splatila závazky Mezinárodnímu měnovému fondu. Některé dříve privatizované podniky byly znovu zestátněny a v současnosti zažívá Argentina období ekonomického růstu.
Nezřetelná indiánská stopa
Přes vážné ekonomické a politické problémy minulých desetiletí zůstává Argentina zemí, která v rámci jihoamerického regionu patří k těm stabilním a prosperujícím. Toho jsou si velmi dobře vědomi obyvatelé okolních, méně bohatých států, kteří do země ilegálně cestují, aby zde našli práci. Ilegální imigrace je výrazným problémem současné Argentiny a vláda odhaduje, že kolem 750 000 obyvatel žije v zemi „načerno“. Proto byl spuštěn program, který má pobyt přistěhovalců, z nichž většina přichází z Bolívie a Paraguaye, legalizovat.
Tento benevolentní přístup argentinské vlády je pochopitelný při pohledu do historie státu – přes 90 % Argentinců jsou potomci evropských přistěhovalců z 19. a 20. století, většinou Španělů a Italů. Ačkoli velká část obyvatel má rovněž indiánské předky, jen málokdo se k nim v rámci oficiálního sčítání lidu hlásí. Argentina začátku 21. století tak jen prohlubuje obraz moderního kosmopolitního státu.
Argentina byla po jistou dobu modelovým příkladem úspěchu otevřené ekonomiky. Šlo však jen o iluzi, která předcházela totálnímu kolapsu
Víte, že?
Symbol země
Argentinské tango je hudební a taneční styl, který pochází z konce 19. století ze dvou velkých přístavů oblasti Río de la Plata – Buenos Aires (Argentina) a Montevideo (Uruguay). Tango pravděpodobně vzniklo smísením lidové hudby řady evropských zemí (Itálie, Rusko, Německo, Španělsko, Polsko – přistěhovalci) a hudby místních kreolů, černochů a indiánů. Vyznačuje se vášní ale i nostalgií a melancholií.
Stručné dějiny
První důkazy o přítomnosti lidí na půdě dnešní Argentiny byly nalezeny v Patagonii a datují se do doby před 13 000 lety. První zprávy moderní historie ovšem pocházejí až z roku 1480, kdy Pachacutec, tehdejší král říše Inků, dobyl a zahrnul pod svou vládu severozápadní část Argentiny. Zhruba v té době na severovýchodě vrcholila kultura nazvaná Guaraní a jižní části země ovládali kočovníci sjednocení v 17. století kmenem Mapučů.
První Evropané připluli do Argentiny roku 1516 a v roce 1536 založili Španělé dnešní Buenos Aires. V letech 1630 a 1657 byla zlikvidována dvě největší indiánská povstání a od roku 1776 byla Argentina součástí španělského místokrálovství Río de la Plata, které zahrnovalo i dnešní Bolívii, Paraguay a Uruguay. V tomto období tvořili většinu obyvatel španělští přistěhovalci a jejich potomci, zvaní kreolové. V květnu 1810 začalo protišpanělské osvobozenecké povstání a zejména díky generálu José de San Martín byla o šest let později vyhlášena nezávislost Spojených provincií La Platy. Mezitím se roku 1811 osamostatnila Paraguay, Bolívie vyhlásila nezávislost roku 1825, Uruguay až po argentinsko-brazilské válce v roce 1828. V letech 1864–1870 se Argentina po boku Brazílie a Uruguaye účastnila krvavé války proti Paraguayi, která podle některých zpráv zahubila 90 % paraguayských obyvatel.
Mezi roky 1880–1929 se Argentina stala jednou z nejbohatších zemí světa a počet obyvatel se zesedminásobil. Ve 2. světové válce zůstala země neutrální. Po válce se stal prezidentem Juan Perón a první dámou země Maria Eva Duarte de Perón (známá jako Evita). Dvě období Perónovy vlády za podpory jeho ženy znamenaly stabilizaci ekonomiky a nebývalý důraz na sociální politiku. Evita v roce 1952 zemřela na rakovinu ve věku 33 let a Perón začal pomalu ztrácet podporu. Vojenský převrat v roce 1955 jej donutil k útěku do Španělska.
V následujících letech klesala chudoba obyvatelstva, ale stoupalo politické napětí. Roku 1973 se Perón vrátil do Argentiny i do úřadu prezidenta, ale necelý rok poté zemřel. Jeho třetí žena, viceprezidentka Isabela Perónová, převzala úřad po něm, ale další vojenský převrat v březnu 1976 ji sesadil z úřadu. Moci se ujala vojenská junta.
Lidé
Obyvatelstvo
Počet obyvatel: cca 40,5 milionů (odhad červen 2008)
Průměrná doba dožití: 76,52 let; 50 % obyvatel mladších než 30,3 let
Prům. počet dětí: 2,09 na jednu ženu
Kojenecká úmrtnost: 13,87 z 1 000 živě narozených
Etnické složení: Argentinci (španělského a italského původu) 97 %, mesticové, Indiáni a další 3 %
Oficiální jazyk: španělština
Náboženství: římští katolíci 92 % (méně než 20 % praktikujících), protestanti 2 %, židé 2 %, další 4 %;
Nezaměstnanost: 7,3 % (odhad 2012)
Gramotnost: 97,2 %
Obyvatelstvo pod hranicí chudoby: 23,4 %
Politika
Typ vlády: republika
Nezávislost: od 9. července 1816 (dříve španělská kolonie)
Hlava státu: prezidentka Cristina Fernandez de Kirchner (od 10. prosince 2007) je zároveň šéfkou vlády, viceprezident Amado Boudou (od 2011)
Vláda a volby: prezident a viceprezident jsou společně voleni lidovým hlasováním na dobu čtyř let, ministři jsou jmenováni prezidentem
Ekonomika
Země má bohaté přírodní zdroje, vysoce vzdělané obyvatelstvo a před 100 lety patřila k nejbohatším státům světa. Ve 20. století však byla Argentina vystavena mnoha ekonomickým krizím, které vyvrcholily na přelomu 20. a 21. století. V roce 2002 měla o 18 % nižší HDP než čtyři roky předtím a 60 % Argentinců žilo pod hranicí bídy. Z tohoto propadu se země pozvolna vzpamatovává.
HDP na hlavu: 13 300 USD, zhruba stejně jako Chile nebo Malajsie
Měna: argentinské peso (ARS); 1 USD = cca 3 ARS; 1 ARS = cca 5 Kč
Zemědělská produkce: slunečnicová semena, citrony, sója, hrozny, kukuřice, tabák, burské oříšky, čaj, pšenice, dobytek
Průmyslová produkce: motorová vozidla, zpracování jídla, zboží dlouhodobé spotřeby, textil, chemikálie a petrochemie, tiskařství, metalurgie, ocel
Geografie
Poloha: druhý největší stát Jižní Ameriky rozkládající se v jižní části
Rozloha: 2 766 890 km²; 35násobek velikosti ČR, 8. největší stát světa – po Indii a před Kazachstánem
Hranice: Chile 5 308 km, Paraguay 1 880 km, Brazílie 1 261 km, Bolívie 832 km, Uruguay 580 km
Podnebí: díky velké rozloze a různým zeměpisným šířkám a nadmořským výškám poskytuje země širokou paletu podnebí; zima (od června do října) je obecně chladná a deštivá, léto (od prosince do března) naopak horké a dusné, v pobřežních městech jsou díky oceánu poměrně malé rozdíly mezi minimálními a maximálními teplotami
Měsíční srážky: minimální/maximální průměrné měsíční srážky pro některá z argentinských měst jsou – Buenos Aires 51/123 mm, Córdoba 6/125 mm, Corrientes 40/701 mm, Rosario 30/111 mm, San Juan 1/17 mm, San Miguel de Tucumán 9/190 mm, Santiago del Estero 5/105 mm, Ushuaia 23/54 mm
Průměrné teploty: minimální/maximální průměrné měsíční teploty pro některá z argentinských měst jsou – Buenos Aires 5/29 °C, Córdoba 9/23 °C, Corrientes 15/27 °C, Rosario 11/24 °C, San Juan 8/25 °C, San Miguel de Tucumán 12/25 °C, Santiago del Estero 12/28 °C, Ushuaia - 6/9 °C
Nejnižší a nejvyšší bod: Laguna del Carbon -105 m / Cerro Aconcagua 6 960 m
-
Zdroj fotografiíShutterstock, Wikipedie