Altajská republika: Ve zlatých horách ruského Tibetu
Pouhé dvě barvy zvolil umělec Vladimir Čukujev, který v roce 1992 altajskou vlajku navrhl: Modré pruhy symbolizují věčnost, lásku, schopnost znovuzrození v drsných podmínkách a vzájemný soulad obyvatel. Obdobně pozitivní aspekty se potom pojí i s bílou – odkazuje k čistotě a nedotčenosti, jež se váže k místním horám, jezerům, řekám a nebi.
Přestože se z hlediska rozlohy jedná o sedmou největší republiku Ruské federace, v demografických statistikách spočívá na samotném chvostu. Na území o velikosti Maďarska žije pouhých 203 tisíc lidí, tedy méně než třeba v Ostravě, a na čtvereční kilometr tak připadají jen dva obyvatelé. Dokonce i dostat se na místo znamená menší oříšek, neboť skrz Altajskou republiku nevede železnice.
Naprostou většinu místní populace, ze třetiny tvořené potomky původních Altajců, stále živí zemědělství. Také proto přispívají do státní kasy pouze zanedbatelně a ve srovnání s celoruským průměrem je altajský hrubý domácí produkt na hlavu třetinový.
Tisíce jezer a řek
Bohatství republiky spočívá jinde – v její přírodě. V pohoří, které se od roku 1998 těší ochraně UNESCO jako tzv. Zlaté hory Altaje, pramení na dvacet tisíc menších i větších řek a slévají se v mohutné veletoky. Například Bija patří mezi zdrojnice Obu, přičemž vytéká z Těleckého jezera, jež díky rozloze odpovídající Brnu představuje další unikát místního vodstva. Celkem sedm tisíc jezer v horské republice zaujímá dohromady plochu přes 700 čtverečních kilometrů.
Z hlediska botaniky tvoří Altaj nejucelenější sled vegetačních zón na celé Sibiři a odborníci tam napočítali na dvě stě rostlinných druhů, jež se jinde na planetě nevyskytují. Kromě toho se hory staly domovem vzácných levhartů sněžných zvaných irbis nebo také ovcí argali. Oba druhy se přitom řadí mezi ohrožené.
Ruský Tibet
Není divu, že domorodí obyvatelé přikládali odjakživa „svým“ horám posvátný význam. Regionu se někdy přezdívá ruský Tibet, a nikoliv bezdůvodně: Vrchol Belucha, se 4 506 metry rekordman Sibiře, se kdysi považoval za bránu na onen svět a mnozí jej dodnes ztotožňují s mytickou buddhistickou Šambalou. Důležitou roli však Belucha patrně hrála už pro původní obyvatelstvo vyznávající šamanismus – archeologové totiž v jejím okolí nalezli řadu významných pohřebišť starověkých kultur. Zejména náhorní plošina Ukok proslula množstvím mohyl zvaných kurgany, v podobě pahorků rituálně navršených nad pohřební komorou. V mnoha případech se v nich dochovaly artefakty doprovázející zesnulého na věčné cestě.
Princezna s tetováním
Mumie mladé ženy nalezená v roce 1993 na pohřebišti Ak-Alacha se řadí mezi nejvýznamnější archeologické objevy: Ledová krusta ji totiž na dlouhá staletí dokonale zakonzervovala. Zhruba 25letá žena z kultury Pazyryků, žijící kolem 5. století př. n. l., nosila jedno z nejstarších známých tetování. Její levou paži zdobily propracované kresby, což značí, že se těšila vysokému postavení – nejspíš šlo o kněžku či šamanku. Ostatky Oči-Baly alias „altajské princezny“ mohou dnes zájemci spatřit v gornoaltajském muzeu.
Stručné dějiny
První osídlení jižní Sibiře datují archeologové již do doby bronzové, tedy zhruba do 3. tisíciletí př. n. l.
Noví příchozí, nové víry
Kolem 5. století před přelomem letopočtu přicházeli noví osadníci z východní Asie, mísili se s původní bělošskou populací a zakládali první státní útvary: Například v letech 209 př. n. l. až 93 n. l. spadal region pod říši kočovných mongolských Siungů, patrně turkického původu. Právě turkický vliv nakonec převládl a potomci zmíněné kultury tvoří třetinu současného obyvatelstva. Dodnes se přitom dorozumívají vlastním jazykem a řada z nich vyznává tradiční středoasijský šamanismus.
V průběhu následujících staletí v místě zakořenil i buddhismus. Nevíme s jistotou, kdy jej první obyvatelé přijali, ale prokazatelně se v lokalitě šířil již v 10. století, díky kočovným Kitanům.
Velmoc na scéně
Zájem Ruska se rýsoval teprve od druhé poloviny 18. století, kdy se k Těleckému jezeru vydala expedice Fjodora Sojmonova: Narazil sice na odpor mongolských osadníků, avšak od roku 1820 přinášela snaha jeho vlasti podmanit si jižní Sibiř ovoce. V roce 1864 definovali představitelé Ruska a Číny nové hranice v regionu podpisem tzv. Tarbagatajské smlouvy.
Během ruské občanské války pak vznikla Konfederativní republika Altaj, jako první samostatný státní útvar na daném území. Nezávislost však netrvala dlouho, region připadl zpět Rusku a v jeho rukou již zůstal. Po pádu SSSR jej vláda vyčlenila z Altajského kraje a přiznala mu status republiky, s nejvyšší mírou autonomie v rámci federativních subjektů.
Lidé
Obyvatelstvo
- počet obyvatel: 202 950
- očekávaná doba dožití: 81,7 roku
- průměrný počet dětí: 2,4 na ženu
- věková struktura: 20 % obyvatel do 15 let, 24 % obyvatel nad 65 let
- městské obyvatelstvo: Gorno-Altajsk má 63 000 obyvatel
- náboženství: 28 % pravoslaví, 14 % ateismus, 13 % tradiční náboženství, 6 % islám
- oficiální jazyky: ruština, altajština a kazaština
- obyvatelstvo pod hranicí chudoby: 24 %
- gramotnost: 98 %.
Politika
- státní zřízení: republika Ruské federace
- prezident: Oleg Chorochordin (od roku 2019)
- prezidentské volby: každé čtyři roky
Ekonomika
- HDP na hlavu: 8 926 dolarů, odhad z roku 2018; celé Rusko – 29 267 dolarů; Česko – 41 134 dolarů
- měna: rubl, s kurzem 100 : 22 Kč
Geografie
- rozloha: 92 903 km²
- charakter území: hornaté, zejména na JV, velmi vodnaté
- podnebí: mírné kontinentální klima, s dlouhými mrazivými zimami a krátkými mírnými léty
- min. noční a max. denní teploty (°C) v Gorno-Altajsku: leden–březen −19/8, duben–červen −10/25, červenec–září 5/27, říjen–prosinec −14/12
- nejvyšší bod: Belucha, 4 506 m n. m.
-
Zdroj textu100+1 zahraniční zajímavost 15/21
-
Zdroj fotografií
Artem Soshnin, gotosiberia.com
Shutterstock, Profimedia