Albatros D: německý postrach nebe

Stíhačky firmy Albatros patří spolu s legendárním trojplošníkem Dr.I z Fokkerovy dílny bezesporu mezi nejznámější stroje Velké války. Nutno říci, že naprosto oprávněně, neboť právě jim náleží hlavní podíl na několika obdobích zářivých úspěchů císařských vzdušných sil nad západní frontou. Když tato mimořádně rychlá a silně vyzbrojená letadla poprvé promluvila do boje, způsobila svým nepřátelům pravé zděšení, neboť britské ani francouzské letecké hangáry srovnatelně výkonné stroje neukrývaly. 

Symbolickým koncem nadvlády fokkerů se stal 18. červen 1916, kdy v zuřivé palbě kulometů F.E.2b padl jeden z nejslavnějších německých stíhacích pilotů a leteckých akrobatů Max Immelmann (1890–1916).

Německá konstrukční progrese

Krátce poté, co na konto letounů F.E.2b přibyl Immelmannův skon, objednalo německé letectvo sériovou produkci stroje brzy aspirujícího na titul legendy. Šlo o výrobek společnosti Albatros, kterou založil ornitolog(!) Enno Walther Huth (1875–1964). Nesmíme zapomínat, že vývoj létajících aparátů těžších než vzduch stál tehdy na začátku své cesty a při jejich stavbě se nezřídka vycházelo i ze znalosti letu ptáků. Poté ale převládl více sofistikovaný přístup, načež dvojice inženýrů od Albatrosu – Robert Thelen a Helmut Hirth – přišla s opravdu převratnou leteckou konstrukcí.

Pokud do té doby charakterizovala technický standard hranatá dřevěná kostra potažená plátnem, zmíněná dvojice mužů představila poloskořepinový trup obsahující jen minimum vnitřních prvků. V podstatě samonosnou trupovou část tvořily pláty překližky – díky tomu se teoreticky měla vyznačovat stejnou pevností jako dosavadní kombinace dřeva a plátna, ovšem při nižší hmotnosti. Firma Albatros Flugzeugwerke nejprve použila tuto koncepci pro dvoumístné typy řady B a C s primárně průzkumným posláním, byť stroje obdržely později i kulomety.

Skutečný průlom ale přišel v dubnu 1916 v podobě jednomístné verze poháněné snad nejlepším leteckým motorem tehdejšího světa – šestiválcem Mercedes D.III o výkonu 120 kW. Tento velmi elegantně vyhlížející Albatros D.I obdržel do výbavy dvojici synchronizovaných 7,92mm kulometů Spandau. Nad frontu se prvně dostal v září 1916, ale prakticky zároveň s ním dorazil k bojovým jednotkám i model Albatros D.II.

Někdy se mylně tvrdí, že druhý zmíněný stíhač měl vzniknout až na základě bojových zkušeností s prvním, ale ve skutečnosti tu došlo k paralelnímu vývoji. Hlavní rozdíly bychom odhalili v uspořádání vzpěr (u D.I měly tvar V, u D.II tvar N) a typu či umístění chladičů. V případě D.I se jednalo o trupový Windhoff, kdežto u D.II po užili vývojáři křídelní chladicí systém Teeves & Braun.

Zdání dokonalosti může klamat

Impozantní výkony albatrosů vedly německý štáb k objednávkám výroby hned u několika firem, což umožnilo přísun většího počtu strojů na frontu již během podzimu 1916. Do vzdušných zápasů startovaly v barvách nově formovaných stíhacích jednotek – Jagdstaffeln. Nejslavnější pověst si vydobyla Jagdstaffel 2 v čele s Oswaldem Boelckem.

Mezi jejími členy bychom nalezli i Manfreda von Richthofena, byť později odešel k vlastní jednotce. Ukázalo se, že nebývalý potenciál albatrosů dokáží nejlépe zužitkovat právě špičkoví letci, již se nezaleknou ani komplikované pilotáže. Byť tento letoun s duší lovce vyvolával u spojeneckých pilotů záchvaty paniky a dodnes se těší pověsti takřka dokonalé stíhačky, samotní němečtí piloti jej hodnotili nejednoznačně.

Albatros D.III

• Rozpětí křídla: 9,05 m
• Celková délka: 7,33 m
• Celková výška: 2,98 m
• Prázdná hmotnost: 661 kg
• Vzletová hmotnost: 886 kg
• Typ motoru: řadový Mercedes D.III
• Výkon motoru: 120 kW
• Max. rychlost: 165 km/h
• Bojová vytrvalost: 2 hodiny
• Bojový dostup: 5 400 m
• Výzbroj: dva 7,92mm kulomety Spandau LMG 08 

V pozitivním světle se Němcům jevila velká rychlost i obratnost, kritizovali však letovou nestabilitu a především strukturální slabost. Převratná poloskořepinová konstrukce totiž trpěla jistými dětskými nemocemi, což se týkalo třeba pevnosti spojení trupu a křídel.

Život ohrožující problém zkomplikoval i začátek služby Albatrosu D.III, který se od prvních dvou strojů výrazně odlišoval. Jednalo se o „jedenapůlplošník“ (sesquiplane), tedy fakticky dvojplošník s menším dolním křídlem. Jinak výkonný stíhač se stával nebezpečným při prudkých manévrech či střemhlavém letu, když se mu nejednou prostě utrhla křídla!

Stejnými neduhy trpěl i vrcholný model celé řady Albatros D.V (typ D.IV byl jen pokusný), jenž nastoupil službu na jaře 1917. Obdržel silnější agregát Mercedes D.IIIa a odlišně řešený trup, přičemž malou strukturální pevnost měla vyřešit verze D.Va se zesílenou konstrukcí, ovšem za cenu snížené obratnosti. Letouny z dílny Albatrosu však problém trápil do jisté míry i nadále.