Afghánistán: Země bojovníků

Po dlouhém období válek a nejrůznějších konfliktů se situace lidí v Afghánistánu pozvolna zlepšuje, ke klidu a spokojenému životu mají ale ještě daleko. Navíc je jejich domovina jednou z nejchudších zemí na světě
04.10.2013 - Marek Telička


Alt text

Symbol uprostřed afghánské vlajky zobrazuje mešitu. Černá barva představuje minulost, červená připomíná krev prolitou za nezávislost a zelená symbolizuje nadějnou budoucnost a islám.

V roce 2001 bylo z teroristických útoků 11. září obviněno afghánské extrémistické hnutí Tálibán. Proto USA se svými spojenci na Afghánistán zaútočily a zbavily zemi tálibánského vedení.

Poražení extremisté se ale téměř okamžitě začal znovu organizovat v sousedním Pákistánu a do konfliktu se postupně přidávalo stále více amerických i spojeneckých jednotek. NATO se snaží situaci stabilizovat a pomáhá cvičit afghánskou armádu i policejní složky. Američané a spojenci za posledních deset let opakovaně útočili na tálibánské jednotky, ale přimět protivníky roztroušené na velké ploše ke kapitulaci se jim nepodařilo.

Stabilita závisí i na afghánských spojencích USA – lokálních vojenských diktátorech, kteří po pádu Tálibánu obnovili svou moc ve velké části země. Tito kmenoví náčelníci z tzv. Severní aliance na mnoha místech ovládají politický a bezpečnostní aparát. Pokud chce vláda situaci v zemi dlouhodobě uklidnit, bude muset dříve nebo později odzbrojit také tyto samovládce a rozpustit jejich soukromé armády.

Velké dary

I přes tyto komplikace dokázali Afghánci vybudovat základní demokratickou strukturu a na poli vládní politiky, zdravotního zabezpečení, vzdělání, dopravy a zemědělství dosáhli pokroku. Místní ekonomika se pomalu vzpamatovává a vděčí za to zejména rozsáhlé mezinárodní pomoci. Navzdory tomu jde stále o extrémně chudý stát s jedním z nejnižších životních standardů na světě. Velká část populace nemá dostatečný přístup k pitné vodě a zdravotnictví. Typická afghánská domácnost řeší vážné problémy s ubytováním a nedostatkem pracovních příležitostí.

Pro budoucí ekonomickou prosperitu státu představují zásadní překážky vysoká kriminalita, sociální nejistoty, špatná infrastruktura a zejména neschopnost afghánské vlády zjednat pořádek ve všech oblastech země. Dobrou zprávou pro Afghánce je, že mezinárodní společenství na jejich neutěšenou situaci nezapomíná. V rámci konferencí v letech 2003 a 2010 věnovaly západní státy na rozvoj Afghánistánu přes 67 miliard dolarů (zhruba 1 329 miliard korun) a na tokijské konferenci v červenci 2012 dárci slíbili pomoc v hodnotě dalších 16 miliard dolarů (asi 317 miliard korun).

Domluva v nedohlednu

Přes všechny těžkosti státu, včetně omezených ženských práv a dětské práce, je hlavním problémem země domluva Tálibánu a vlády v čele s prezidentem Hámidem Karzáím. O tom, že je to velmi těžký úkol, výmluvně svědčí události z června tohoto roku. V neutrálním Kataru měly obě strany jednat o ukončení války a Tálibán si zde otevřel úřad, jenž měl sloužit právě k mírovým rozhovorům. Jenže na budovu vyvěsil ceduli a vlajku s informací, že se jedná o velvyslanectví Islámského emirátu Afghánistán, což byl oficiální název afghánského státu před spojeneckou invazí. Po této provokaci mírové rozhovory ustaly, i když rozhořčený Karzáí i zástupci USA  v nich chtěli pokračovat.

Jen o pár dní později pak skupina ozbrojenců zaútočila na palác afghánského prezidenta v Kábulu. K útoku se obratem přihlásil Tálibán, o jehož smířlivých úmyslech a snaze akceptovat afghánskou demokracii se tedy dá vážně pochybovat.

Faktum

 

Odpovědí na poslední nabídku míru byl útok Tálibánu na sídlo afghánského prezidenta

 

Víte, že?

Práva ze středověku

Díky snahám organizací za ženská práva byl v roce 2009 prosazen zákon, který by situaci afghánských žen výrazně zlepšil. Zakazuje sňatky s nezletilými dívkami, vnucená manželství (bez souhlasu nevěsty) a znásilnění. Revoluční právní předpis však zatím podepsal jen prezident. Když se v polovině letošního května dostal ke čtení v parlamentu, muselo být jednání po čtvrt hodině zastaveno – konzervativní poslanci se bouřili kvůli jeho „neislámské povaze“. Po hádce v parlamentu následovaly i demonstrace studentů kábulské univerzity, kteří protestovali nejen proti tomuto zákonu, ale i proti demokracii obecně.

Stručné dějiny

Afghánistánem odedávna procházely četné migrační a obchodní cesty, a proto má tento kus země za sebou dlouhou a rušnou historii. Nejstarší historické prameny pocházejí z dob perské dynastie Achaimenovců, kteří oblast ovládali v letech 550–331 př. n. l.

Nadvládu Peršanů ukončil Alexandr Veliký, který do země přinesl řecký kulturní vliv. Nedlouho poté ovládla jižní část dnešního Afghánistánu indická Maurjovská říše. Pak regionu dominovali kočovní Kušánci a po pádu jejich říše ve 3. století byla až do 7. století roztříštěná oblast spravována perskou dynastií Sásánovců. Po nich se pomyslného žezla chopili Arabové, dále znovu Peršané, pak turkičtí Ghaznovci a na začátku 13. století přišla mongolská invaze. Oblast sjednotil na konci 14. turkický vůdce Tamerlán a teprve až Ahmad Šáh Durrání v roce 1747 sjednotil paštúnské kmeny a vytvořil Durránskou říši, která je považována za počátek moderního Afghánistánu.

Na přelomu 19. a 20. století sloužil Afghánistán jako nárazníková zóna mezi Britskou Indií a Ruskem. V roce 1919 získal samostatnost, ale poměrně krátké období demokracie ukončil převrat v roce 1973, po němž následoval komunistický puč. Roku 1979 vstoupila do oblasti sovětská vojska, která měla za úkol podpořit nestabilní komunistický režim. Po bezvýsledné dekádě bojů se v roce 1989 Sověti stáhli a následovalo několik občanských válek, kterými se roku 1996 dostalo k moci radikální nábožensko-politické uskupení Tálibán. To po teroristických útocích v září 2001 svrhl útok spojeneckých sil kvůli údajnému skrývání teroristického vůdce Usámy bin Ládina a započala rekonstrukce demokratického uspořádání.

Lidé

Obyvatelstvo

Počet obyvatel: zhruba 31 milionů, o něco méně než Kanada; Prům. počet dětí: 5,54 na jednu ženu; Věková struktura: 42,6 % děti do 15 let, jen 2,5 % obyv. starších 65 let, polovina obyvatel mladších 17,9 let; Městské obyvatelstvo: pouze 23 %; Etnické složení: Paštunové 42 %, Tádžikové 27 %, Uzbekové 9 %, Hazárové 9 %, Ajmákové 4 %, Turkmeni 3 %, Balúčové 2 %, ostatní 4 %; Náboženství: islám 98 %, z toho sunnité 80 %, šíité 19 %, jiné 1 %; Jazyky: darí (dialekt perštiny) 50 %, paštó 35 %, turkické jazyky 11 %, dále kolem 30 jiných jazyků; Obyvatelstvo žijící pod hranicí chudoby: 36 %; Gramotnost: 28,1 %.

Politika

Typ vlády: islámská republika; Samostatnost: od 19. srpna 1919 (dříve ovládán Velkou Británií); Hlava státu: prezident Hámid Karzáí (od 9. října 2004), prezident je hlavou státu i šéfem vlády; Volby: prezident a dva viceprezidenti jsou voleni na pětileté období s možností opakované druhé kandidatury (další volby proběhnou 5. dubna 2014)

Ekonomika

HDP na hlavu: 1 000 USD (odhad z roku 2012), jedna z nejchudších zemí světa (ČR má 27 400 USD); Měna: afghání (AFN), 1 koruna = asi 2,80 afghání.

Geografie

Rozloha: 652 230 km², zhruba dvojnásobek Polska; Hranice: 5 529 km (s Pákistánem, Tádžikistánem, Íránem, Turkmenistánem, Uzbekistánem a Čínou); Charakter území: většinou horské štíty, na severu a jihozápadě roviny; Podnebí: pouštní až polopouštní, chladné zimy a horká léta; Min. noční / max. denní teploty (°C) v Kábulu: leden–březen –7–3/3–16, duben–červen 4–14/16–32, červenec–září 16–8/33–26, říjen–prosinec 8 až -2/25–9; Nejnižší a nejvyšší bod: Amudarja 258 m / Nošak 7 485 m

  • Zdroj fotografií
    Shutterstock

Další články v sekci